Vesnice

Rozsah osídlení

Rozsah osídlení (béžové plochy) území Čech v 11. století.

Půlkruhová ves

Časně slovanská vesnice uspořádaná do půlkruhu, s příbytky zahloubenými do terénu (tzv. polozemnicemi). Dessau–Mosigkau, Německo, 7. století.

Půlkruhová ves

Půdorys slovanské vesnice s 11 domy uspořádanými do půlkruhu. Dessau–Mosigkau, Německo, 7. století.

Zakládání vsi

Zakládání vesnice, klučení stromů, stavba domu. Sachsenspiegel (Saské zrcadlo), právní kniha, Německo 1220–1235.

Okrouhlice

Ves Jankovice na Tepelsku s půlkruhovým půdorysem, původem z raného středověku, na současném ortofoto snímku.

Okrouhlice

Ves Rankovice u kláštera Teplá, založená nejpozději ve 12. století, s kruhovým půdorysem, na mapě tzv. stabilního katastru z roku 1839 (žlutě domy převážně dřevěné, červeně domy zděné). Vpravo na letecké fotografii z roku 1952.

Okrouhlice ve Wendlandu

Kruhová ves Schreyahn (Skryje) v Dolním Sasku, na území Polabských Slovanů. V regionu zvaném Wendland se nachází okolo sta vesnic s kruhovým půdorysem.

Okrouhlice

Plán vesnice Byšičky u Lysé nad Labem z roku 1842 s pravidelným kruhovým půdorysem, vystavěné roku 1717 z podnětu hraběte Šporka podle vzoru původních slovanských osad.

Nejstarší hradiště

Hradiště Klučov v 8. století.

Velmožský dvorec

Velmožský dvorec s tribunovým kostelem ve 12. století. Panský dům je propojen s kostelem v úrovni patra lávkou.

Půdorys domu

Plán domu s kamennou pecí a keramickou nádobou. Roztoky u Prahy, 7. století.

Výzkum domu

Plocha domu s kamennou pecí v rohu a keramickou nádobou při archeologickém výzkumu. Roztoky u Prahy, 7. století.

Pozůstatky srubu

Zbytky srubové konstrukce s dochovanými částmi spodního roubeného věnce a kamenné pece v rohu. Radom, Polsko, 11. století.

Nárožní vazba

Detail vazby nároží srubu s překřížením klád. Levý Hradec, 9. století.

Stavební obětina

Stavební oběť lebky tura v základech srubu v polském Naklu, 10. století.

Orba

Orba rádlem taženým párem volů

Sklizeň obilí

Sklizeň obilí (žatva) srpem.

Obilnice

Zásobní jámy na obilí (obilnice). Klučov, 8. století.

Předení

Předení vlny pomocí přeslice, vřetena a přeslenu.

Hrnčířství

Výroba keramiky obtáčením na ručním hrnčířském kruhu.

Slovanský dům

Slovanský příbytek na satirické kresbě Rostislava Skopala.


O životě v raném středověku nás informují výsledky bádání historicko-kulturních věd, zejména archeologie, ale i různých věd přírodních. Archeopark Hruškov v areálu Zážitkového parku Zeměráj, realitě blízká napodobenina raně středověké vesnice, vznikl na základě těchto odborných informací, není však rekonstrukcí žádného konkrétního sídla. Toto místo zřejmě ani nebylo v raném středověku využíváno, přestože jde o polohu k tehdejšímu osídlení vhodnou a geomorfologicky typickou (490 m n.m.).

V hustotě a struktuře osídlení české krajiny existovaly rozdíly. Zatímco stará sídelní oblast užívaná od pravěku, zahrnující úrodné nížiny do 350 m n.m. stepního či lesostepního charakteru, byla od počátku slovanského osídlení zalidněna poměrně souvisle, osídlení ve výše položených, převážně zalesněných územích pahorkatin (do 500 m n.m.), mělo spíše charakter izolovaných sídelních komor. Výrazně teplejší klima panující od 9. do 12. století příznivě ovlivňovalo životní podmínky, růst počtu obyvatel a tím i rozšiřování obydleného území. K výrazným změnám docházelo zejména v 11. a 12. století, kdy se vesnické osídlení zahušťovalo a rozšiřovalo i do podhorských oblastí v rámci tzv. vnitřní kolonizace. Odhaduje se, že do konce 12. století vzrostla osídlená plocha na 29 000 km2, počet sídel na 11 000 a počet obyvatel Čech na 600 000 až 800 000.

Většina obyvatel raně středověké společnosti žila ve vesnicích. Města v té době ještě neexistovala, mocenskou a ekonomickou funkci zastávala opevněná hradiště, od poloviny 11. století také hustá síť venkovských správních dvorců, nejdříve knížecích, později zakládaných i členy knížecí družiny, tzv. velmoži. Na hradištích (od 9. století) a ve dvorcích (od konce 11. století) vznikaly kostely jako církevní střediska pro široké okolí k uplatňování svého vlivu a tím i rozšiřování moci církevní a panské. Jeden z takových velmožských dvorců stával i v Kovářově u kostela Všech svatých – nejstarší zpráva o vsi pochází z roku 1220, ale patrně byla založena mnohem dříve.

Zemědělské osady v jižních Čechách byly zpočátku malé, ostrůvkovitě rozptýlené po krajině a izolované špatně prostupnými lesy. Obvykle stály v místech příznivých pro zemědělství, na úrodnějších půdách, v blízkosti vodních toků, na terasách nad údolní nivou, chráněné tak před velkou vodou. Nejstarší vsi byly zakládány bez jakéhokoliv stavebního řádu, domy byly neuspořádaně roztroušené nebo natěsnané ve shluku vedle sebe. Docházelo i k prostorovým přesunům jednotlivých domů i celých vesnic a postupnému návratu na původní místa, když vyčerpaná pole ponechaná mezitím ladem obnovila svou úrodnost. Později se domy začaly stavět stabilněji a pravidelněji, často do tvaru půlkruhu či kruhu (symbol slunce?) kolem nevelké návsi, tvořící spolu s hospodářským zázemím tzv. „občinu“. Na zástavbu kruhového charakteru působilo vědomí o rovnoprávném postavení osadníků v rámci kruhu. Osady nemívaly více jak 10 domů a 20 až 50 obyvatel. Obývali je příslušníci jednoho rodu – velkorodiny (rodové občiny), kteří dědili půdu a obydlí z generace na generaci. Podle těchto svobodných sedláků–dědiců vzniklo i obecné označení vesnic jako dědin. Obdělávání půdy bylo nejdříve společné. Ve druhé polovině 11. století započalo utváření samostatných usedlostí – seskupování objektů kolem dvora a jejich vydělování/ohrazování ze společných ploch.

Vymezení a ohrazení vesnic bývalo spíše symbolické, tvořené jednoduchým plotem z větví a proutí, magickou ochranu zajistilo oborání obvodu vsi. Nikoliv náhodou mívaly vesnice kruhový tvar, zejména ve vyšších polohách a lesnatých oblastech. Nejenom kvůli snadnější ochraně a pocitu většího bezpečí obyvatel, ale také proto, že uzavřená náves byla centrem kultu (uprostřed se uctívala božstva, často se zde nacházel vodní pramen nebo vodní nádrž), sloužila i jako pastvina ve společném vlastnictví. Dodnes se v půdorysu některých vesnic dochovaly stopy jejich raně středověkého založení. Právě okrouhlý tvar návsi s radiálně uspořádanými usedlostmi kolem ní (tzv. okrouhlice) může být znakem značného stáří vesnice. Kolem sídel se volně rozkládala obdělávaná půda (plužina), tehdy ještě nedělená do pravidelně vymezených úseků, a okolní pastviny, společné pro celou ves. Předpokládá se, že celé hospodářské zázemí sídliště o 10 usedlostech a zhruba 50 osadnících, s potřebnou rozlohou orné půdy asi 50 hektarů, s pastvinami a lesy, zabíralo plochu o průměru 1,5 km. Vzdálenost mezi jednotlivými vesnicemi se pohybovala od 1 do 5 km.

Světem venkovana byla jeho usedlost s okolními poli a pastvinami, až k okraji nejbližšího lesa, který představoval symbolickou hranici. Co bylo za lesem, chápal tehdejší člověk jako cizí a nepřátelské. Lesní hvozd pro něj nebyl bezpečný, obával se lesních démonů. V okolním přírodním prostředí totiž přebývalo množství různých bytostí, které bylo nutno respektovat a s nimiž bylo třeba udržovat dobré vztahy, aby neškodily, prostřednictvím obřadů a darů (obětin). Důležité místo v prostorovém chápání měly rovněž kopce jako orientační body i jako místa uctívání božstev. Do tohoto světa patřila i pohřebiště, plochá či mohylová, nacházející se na dohled od vesnic často na návrších a křižovatkách cest, někdy symbolicky oddělená vodotečí (na svět živých a svět mrtvých). Ještě v 11. století se i přes přísné tresty pohřbívalo v lesích a na polích, namísto v posvěcené půdě u kostelů.

Čas byl určován podle běhu slunce a postupu zemědělských prací. Lidé na venkově nepočítali měsíce a dny, vnímali pouze protiklad léta a zimy, a jejich slunovratové mezníky. Stejně tak nesledovali ani hodiny, rozlišovali jen mezi dnem a nocí. Neznali datum svého narození a nepočítali svůj věk. Proměna vnímání času nastala až působením křesťanské církve, což se na venkově výrazněji projevilo až ve 13. století.

Vesnice sestávaly z obydlí nejdříve v podobě jednoprostorových, do terénu zahloubených zemnic či polozemnic (v místech, kde nehrozilo prosakování vody), později nadzemních domů čtvercového nebo mírně obdélného půdorysu o velikosti 8–16 m², výjimečně až 20 m². Ke stavbě se užívaly dřevěné konstrukce roubené, drážkové, kůlové a pletené. Roubená stavba vznikala pouhým přeložením neopracovaných klád v rozích do pravého úhlu, vzájemně zapuštěných pomocí záseků do sebe, s ponechanými vně přesahujícími konci. Rohy v místě křížení klád nebo i celé stěny bývaly podloženy kameny. Drážková konstrukce spočívala v zasunutí klád se stesanými konci do drážek vysekaných po stranách sloupů zapuštěných v zemi. Spáry ve stěnách mezi kládami se vyplňovaly mechem či slámou a vymazávaly se hlínou. Objekty postavené pomocí vztyčených kůlů v pravidelných rozestupech měly stěny tvořené výpletem z proutí a omazané hlínou. Okna měla podobu jen malých výřezů, kvůli minimalizaci tepelných ztrát. Ochranu proti vniknutí zlých duchů zajišťovalo magické pomalování kolem oken a dveří. Do základů domu se ze stejných důvodů vkládala stavební obětina. Střecha byla obvykle sedlová či valbová nesená archaickým typem krovu, často s použitím podpěrné vidlice (tzv. sochy), krytá slaměnými nebo rákosovými došky, ale i navrstvenou trávou, dřevěnými trhanicemi (štípanými deskami), šindeli nebo i většími kusy kůry stromů. Ke spojování částí konstrukce sloužily dřevěné kolíky. Místnosti většinou neměly stropy, kouř z topeniště stoupal volně do podstřeší a odcházel ven dymnými otvory ve štítech domu. U významnějších staveb lze již předpokládat povalový strop s ponechaným otvorem nad pecí k odvodu kouře.

Uvnitř domu v jednom z rohů stála kamenná či hliněná pec, případně jen otevřené ohniště ohrazené kameny, na opačné straně jednoduché lůžko vystlané senem nebo slámou a pokryté vlněnými houněmi a kožešinami. Interiér byl zařízen skromně, předměty denní potřeby se ukládaly na police nebo zavěšovaly na bidla, ostrve či kolíky zatlučené do stěn. Lze předpokládat existenci lavic a jednoduchých sedátek. Podlahu tvořila udusaná hlína. K základní výbavě patřil kamenný mlýnek na mletí mouky, keramické nádoby mnoha tvarů a velikostí, hliněné pekáče zvané pražnice, dřevěná vědra a misky, koryta, proutěné košíky, slaměné ošatky a jiné drobné předměty vyrobené především ze dřeva, kosti a parohu. Železné výrobky získávané obchodem byly v této době již běžnou součástí domácnosti, například sekery, nebozezy (vrtáky do dřeva), dláta, nože, radlice, okované rýče, motyky, srpy, travní kosy, ale i železné nýtované kotle, kování věder, misky, nůžky, hroty oštěpů a šípů, šídla, ocílky k rozdělávání ohně a množství dalších drobných nástrojů a potřeb. Důležité místo zaujímal i domácí bůžek zvaný „domovoj” v podobě dřevěné sošky.

Život obyvatel se po většinu roku odehrával před domem a v jeho okolí, i díky teplému podnebí, které v raném středověku panovalo. Venku se vařilo, jedlo, probíhaly různé domácí práce, i spalo. Dům sloužil spíše jako zázemí a přístřeší při nepříznivém počasí. Prosté obydlí mělo výhradně praktickou funkci a tomu odpovídal i jeho vzhled a vybavení. Což však neznamená, že by lidé při bydlení strádali.

Součástí usedlostí byly i zahrady, samostatné skladovací komory, obilnice, zásobní jámy, sklípky, pece a různé hospodářské přístřešky na seno (oborohy), slámu či pro přechodné ustájení domácích zvířat. Na návsi mohla stát velká chlebová pec, společná pro všechny obyvatele. V místech s vydatnou vodotečí nebylo třeba budovat studny. V potoce se umývalo, pralo prádlo, byl zdrojem vodních živočichů ke zpestření stravy. Dostatečně daleko od domů se nacházely jámy na odpadky a primitivní latríny.

Životně důležitým příslušenstvím bývaly tzv. obilnice určené k trvalejšímu ukládání obilí. Jednalo se o jámy zhruba kruhového půdorysu, průměru kolem 1,5–2 m a hloubky 2–3 m i více. Měly v průřezu obvykle hruškovitý, ale i válcovitý či kuželový tvar s úzkým hrdlem. Hliněné stěny vykopané jámy byly vypalovány a zpevňovány ohněm, obkládány slámou nebo vyplétány proutím znovu omazaným hlínou. Zrno se do jámy sypalo suché, obilnice byla naplněna až po hrdlo a obilí se ještě ušlapalo. Horní část hrdla se utěsnila vrstvou slámy, popela a hlíny a nakonec zatížila kamenem. Aby obilí zůstalo v suchu, byl nad obilnicí postaven jednoduchý přístřešek. Uzavřené prostředí chránilo obilí před drobnými škůdci a nepříznivým klimatem. Obilí takto uložené, určené hlavně pro budoucí setbu, mohlo vydržet i několik let, ztrácelo ale postupně klíčivost. Skladování při relativně nízké stálé teplotě a bez přístupu vzduchu mělo samokonzervační účinky. Nedostatek kyslíku zabránil klíčení zrna, zničil hmyz a následný vývoj oxidu uhličitého vytvořil vlastní konzervační prostředí. Zrno určené pro přímou spotřebu bylo skladováno odlišným způsobem, patrně v nadzemních stavbách – komorách, později sýpkách. Jiné, menší a mělčí typy zásobních jam a sklípků sloužily ke skladování luštěnin, ovoce, sušených a uzených ryb i masa, odděleně v pevných obalech (pytlích, měších, koších a velkých nádobách).

V těsné blízkosti vsi se rozkládaly pole a pastviny. Zemědělská výroba dominovala nad řemeslem. Obdělávání polí bylo primitivní, ale přinášelo uspokojivé výnosy. Slované zakládali pole na druhotně vzniklé stepi vzniklé odlesněním v předchozích obdobích pravěku (v nížinách) nebo na místě lesa, odstraněného klučením a pomocí ohně (žďářením). K rozrušení půdy sloužilo zpočátku dřevěné rádlo vyrobené ze samorostu, později již se železnou radlicí a krojidlem. Půda se mělce rozrývala, téměř neobracela, což pro potřeby jednoduchého extenzivního obilnaření dostačovalo. Do rádla se zapřahal hovězí dobytek. Oralo se obvykle křížem, ale nebylo to nezbytné. Orba probíhala na jaře pro jarní setbu (jař) a na konci léta k setí ozimu. Část polí se ponechávala v klidu (úhor). Později se začal užívat malý lehký pluh s jednostrannou železnou radlicí, která umožňovala odval zeminy na jednu stranu. Vysévala se zejména pšenice obecná, pravěké pšenice dvouzrnka a jednozrnka prakticky vymizely. Větší význam získávalo žito, někde postupně i převládlo nad pšenicí pro svou menší náročnost na kvalitu půdy. Dále se pěstoval ječmen, oves a proso, z luštěnin hlavně hrách a čočka, také bob a vikev. Objevuje se i pohanka a pšenice špalda. Po setbě se pole vláčela a osev se zahrnoval dřevěnými bránami. Cíleně se pole nehnojila, ale pásl se na nich dobytek a zřejmě na nich končil i organický odpad. Pole se ani nezbavovala plevelů, jejich semena (svízel, koukol, ohnice, merlík) se dostávala do sklizeného obilného zrna, ale zřejmě to lidem příliš nevadilo. Sklízelo se pomocí železných srpů, kterými se klasy uřezávaly. Odkládaly se asi do velkých košů nebo na plachty, na nichž se obilí mohlo i mlátit, patrně dřevěnými holemi či spletenými pruty, v pozdějším období cepy. K zemědělskému nářadí patřily i dřevěné hrábě, vidle, smyk, palice a jiné.

S výjimkou neúrodných let či období válek a pustošení se na venkově jedlo rozmanitě a dosytosti. Základem byl chléb a jídla z obilí (kaše, vařené kroupy), luštěniny, mléčné výrobky, maso a masové vývary (polévky), zelenina a ovoce, z nápojů mléko, pivo a medovina. K přípravě potravy se obilí semílalo na jednoduchých, ale výkonných ručních rotačních mlýncích – žernovech. Podle použitého druhu kamene na jejich výrobu zůstávala v mouce větší či menší minerální příměs, způsobující obrušování chrupu lidí. K vylušťování prosa a ječmene pro získání jáhel a krup se užívaly dřevěné stoupy. Nezbytným náčiním k zužitkování obilí byly tzv. pražnice, velké hliněné pekáče s rovným dnem určené k pražení zejména nedozrálého obilí k přímé spotřebě (takový pokrm se nazýval pražma) a pečení nekvašených placek. Pražené obilí se mohlo skladovat a později rozemílat k přípravě kaší. Z vláknitých a olejnatých rostlin je doloženo konopí, mák, len a lnička. Zeleninu zastupovaly okurka, mrkev, pastinák, petržel, křen, cibule, česnek, celer, zelí, kapusta. Z ovoce byly dostupné jablka, hrušky, třešně, višně, slivoně, jeřáb, oskeruše, vlašské ořechy, hroznové víno a dokonce i broskve, sbíraly se lískové oříšky, trnky, ostružiny, maliny, jahody, borůvky, brusinky, šípky, dřínky a bezinky. Pěstoval se také chmel k výrobě piva.

Nejčastěji chovanými zvířaty (celoročně pasoucích se venku, chlévy se ještě nestavěly) byly krávy a prasata, slepice, husy, kachny i holubi, potom ovce a kozy, málo osli, téměř vůbec ne koně. Podíl lovné zvěře byl minimální, větší roli zastával lov ryb. Společníky lidí byli psi a kočky. Počet kusů dobytka se výrazně reguloval před zimou, neboť nebylo místo k jeho ustájení ani potřebná zásoba píce. Lidé tak měli přes zimu k dispozici dostatek masa. Zvířata byla odolná a chovatelsky nenáročná. Hovězí dobytek byl velmi malý, krávy měly výšku jen asi 1 m, samci 1,3 m v kohoutku. Ovce a kozy byly vysoké asi 60 cm. Prasata se podobala více divočákovi.

Tkaniny se vyráběly z rostlinných a živočišných vláken na primitivních ručních vertikálních stavech. Len a konopí se máčely, sušily a jejich stonky potom lámaly a vyčesávaly do vlákna, ovčí vlna se čistila a vše se spřádalo do nití za pomoci hliněných či kamenných přeslenů nasazených na vřetena a fungujících jako setrvačník. Ruční vřeteno doplňovala přeslice k držení vlákna. Tkaniny zůstávaly převážně v přírodní barvě, ale mohly být i barveny rostlinnými barvivy, čímž se nedalo dosáhnout příliš sytých barev ani je na textilu dlouhodoběji udržet.

Téměř ve všem museli být vesničané hospodářsky soběstační. Každý muž uměl postavit dům, zhotovit vybavení domácnosti, zastat zemědělské práce. Každá žena dovedla uvařit, upříst nit, utkat látku a ušít oděv, postarat se o domácí zvířectvo. Většinu potřebných řemeslných výrobků ze dřeva, proutí, lýka, kostí a parohů, kůže, kožešin a textilu si vyráběly rolnické rodiny podomácku samy, specializované řemeslo ve vesnicích téměř neexistovalo. Soustřeďovalo se především na hradištích nebo v jejich blízkosti. Šlo o kovářství a hutnictví železa, zpracování barevných kovů, hrnčířství, kamenictví (mlýnky, brousky) a sklářství (výroba oblíbených korálků a perel). Vesničané měli málo příležitostí k obchodování, ale občas bylo nezbytné směnou za své produkty či koupí získávat potřebné kovové nářadí, sůl, žernovy, výjimečně přepychovější zboží, například ženské šperky. K transportu sloužily (dvoukolové) vozy o rozchodu kol 90–120 cm, s plnou nebo košatinovou korbou. Kola s 8 až 12 paprsky bývala okovaná. Na vodě se běžně užívaly dřevěné čluny vydlabané z jednoho kmene (tzv. monoxyly) a také jednoduché vory.

Venkované v časném středověku byli osobně svobodní a vlastnili i půdu. Později si zachování relativně nezávislého postavení vykupovali přímo od knížete formou poplatku (tributu). V dalším období (11.–12. století) se zvyšovala povinnost platů, služeb a robot, půda již přestávala být jejich majetkem, stávali se jen uživateli feudální půdy. Potomci sedláků–dědiců, na které již rodná půda nezbyla, se jako „hosté“ usazovali na cizí půdě, již bez dědických práv, s povinností odvádět platy a dávky, přesto však náleželi k lépe situovaným vrstvám venkova. Obyvatelé vesnic potom tvořili pestrou směs lidí s různým právním a sociálním postavením. Od svobodných sedláků po bezprávnou, z místa na místo přesunovanou čeleď knížecích, klášterních a velmožských dvorů. Původně svobodní rolníci postupně klesali do poddanství a splývali spolu s nevolníky do jedné skupiny, hospodařící na propůjčené půdě a povinované různými dávkami a službami vrchnosti. Existovala i skupina závislých řemeslníků, specializovaných sloužících a ozbrojených osob usazených v tzv. služebných osadách. Sedláci platili vrchnosti za užívání polností dvakrát ročně, obvykle na sv. Jiří (24. dubna) a na sv. Havla (16. října). Vedle poplatků v penězích (denárech) odváděli různé produkty, obilí, seno, slepice, vejce. Další poddanskou povinností byla robota, práce na panských dvorech například při žních, senoseči nebo orbě. Roboty však tehdy ještě nebývalo mnoho, jen několik dnů ročně. Mnohé se však změnilo během 13. století, na počátku vrcholného středověku.

X