Geologie

Volné balvany a vystupující skalní útvary, se kterými se můžete setkat při putování zdejší krajinou i na přírodní stezce v Zeměráji, nejsou tvořeny žulou, jak se často nesprávně soudí, nýbrž horninou zvanou granodiorit. Je součástí pestrého souboru hlubinných vyvřelých hornin středočeského plutonu nacházejícího se v prostoru mezi městy Říčany, Příbram, Klatovy, Horažďovice a Tábor. Horniny středočeského plutonu vystoupily z nitra země v průběhu variského vrásnění v době cca před 360 až 280 miliony let. V důsledku dlouhodobého působení zvětrávacích procesů se granodiority rozpadaly na izolované bloky a balvany.

Pokud je v roztavené hornině (magmatu) více obsahu železa a hořčíku, přechází žula (granit) v granodiorit a dále v křemenný diorit. Způsobuje to odlišná skladba minerálů. V porovnání s žulou je granodiorit o něco tmavší. Je složen hlavně ze sodnovápenatého živce, dále z draselného živce, křemene a slídy. Někdy také obsahuje minerály – například biotit, amfibol, pyroxen, titanit, zirkon, pyrit a další. Granodiorit často obsahuje bazické pecky různé velikosti a tvarů nebo šmouhy tvořené nahromaděním tmavších součástek (biotit, amfibol, pyroxen aj.).

V okolí Kovářova je možno nalézt také úlomky nebo i větší krystaly křemene (záhnědy). Tyto krystaly byly původně součástí pegmatitových žil, které pronikaly do trhlin a puklin granitodioritových těles a nepodlehly zvětrávacím procesům tak snadno, jako jiné minerály pegmatitů (například slídy a živce). Délka pegmatitových žil je zpravidla několik desítek metrů s mocností centimetrů až několika decimetrů.

Granodiorit se v minulosti těžil zejména na Sedlčansku a Blatensku. Jako stavební materiál byl využíván již na přelomu 12. a 13. století (románská část blatenského zámku a milevského kláštera). V počátečních fázích se uplatnil při budování sakrálních staveb, kamenných překladů, mostků, koryt pro zvířata, mlecích kamenů a podobně. Kámen se zprvu těžil a opracovával jen ručně pomocí kladiva a různých železných dlát a špičáků. V podstatě každá větší vesnice měla svůj kamenolom. Řemeslo kameníka se předávalo z otce na syna a vyžadovalo dovednost a značnou trpělivost. Stačil jeden špatný úder kladivem nebo nesprávně nastavené dláto a často mnohadenní práce byla nenávratně zničena. K největšímu využití této suroviny a k rozvoji kamenictví došlo po první světové válce, kdy byl kámen dodáván mimo česká města také do zahraničí. Některé lomy jsou činné do současnosti. Z vylámaného kamene se vyrábí například obkladové desky, dlažební kostky, schodišťové stupně, obrubníky, pomníky, obelisky, kašny a celá řada dalších předmětů. Většina výroby je v současnosti prováděna moderní kamenickou technikou.

Více:
Žulové balvany se skalními mísami na Kovářovsku.

X