Raný středověk

„Lidé raného středověku žili své životy stejně klopotně, úspěšně i neúspěšně,
jako my, pouze v jiných poměrech a v jiné kultuře.
Pojí nás s nimi jejich dílo, které zanechali v řečišti času,
ty balvany, které proud sice ohlazuje, ale neodnáší.“

Dušan Třeštík

Raným středověkem na území západních Slovanů označujeme období 6. až 12. století. Archeologie tento poměrně dlouhý časový úsek člení na časně slovanské období (od poloviny 6. století až do poloviny 7. století) a následující dobu hradištní (dělenou na starší, střední, mladší a pozdní dobu, zasahující až do poloviny 13. století) charakterizovanou vznikem velkého počtu opevněných sídel – hradišť.

Původ

První Slované, jejichž etnikum se vyvíjelo mimo naše území postupným spojením několika různých kultur, přicházejí z oblasti povodí řek Visly, Pripjatě a Dněpru v průběhu 6. století do prostoru uvolněného odchodem germánského obyvatelstva. Oproti dřívější představě postupného usazování mírumilovných zemědělců dnes víme, že šlo o plánovanou expanzi polovojenského charakteru ve dvou hlavních vlnách.
První kolonizační proud osídlil především nejúrodnější místa – střední a severozápadní Čechy, Polabí, dolní Povltaví a Poohří. V jižních Čechách však stopy po těchto prvních Slovanech dosud chybějí. Někdy před polovinou 7. století přichází druhá vlna obyvatel ze středního Podunají, přibližně z území dnešního Maďarska, v němž se jako v tavicím kotli mísily staré i nové národy střední Evropy. Proto nelze uvažovat o nějakém „čistokrevném“ slovanském etniku. I toto obyvatelstvo zpočátku osídluje úrodnější části české kotliny. Ve vztahu ke dříve přišlým Slovanům se předpokládá vzájemná symbióza obou skupin a následná asimilace novou progresivnější složkou. Ani stopy této druhé vlny nejsou v jižních Čechách zřetelné. Je proto možné, že toto území zůstávalo prozatím liduprázdné.

Pohřbívání

Nejstarší bezpečně identifikovatelné pozůstatky po slovanském obyvatelstvu na jihu Čech pocházejí až z 8. století, kdy zde začaly vyrůstat výrazné terénní objekty – pohřební mohyly, nasypávané z hlíny a zpevňované kameny. Je však dosud nevyřešenou otázkou, komu přesně tyto mohyly patřily, neboť tento specifický způsob pohřbívání se nevyskytoval v ústředních sídelních oblastech – nevíme, do jaké míry osídlení jižních Čech v 8. a 9. století souviselo s centrem kmene Čechů usazených ve středu země. Obě oblasti totiž dělilo neosídlené území s těžko prostupnými pralesy. V té souvislosti se jižní Čechy jeví jako poměrně uzavřené a samostatné, obývané „mohylovým lidem“ dosud neznámého původu. Nelze vyloučit, že „Mohylané“ pronikli do jižních Čech v osídlovací vlně přišlé snad z území Dolních Rakous (mezi tokem Dunaje a dnešní česko–rakouskou hranicí), kde se nacházejí obdobné mohylníky. Možná šlo o kočovné pastevce, kteří vzhledem ke způsobu své obživy mohli obětovat více času a námahy na stavbu velkých násypů. I když tehdejší kopcovitá a zalesněná jihočeská krajina se nejeví jako příliš vhodnou pro pastevectví, převahu chovu dobytka nad orným zemědělstvím podporuje skutečnost, že zdejší mohyly se vyskytují převážně na okrajích osídlených oblastí. Osídlení jižních Čech nebylo samozřejmě souvislé, šlo o jakési „ostrůvky“ (nazývané sídelními komorami), vydobyté ze souvislých lesních ploch.

Slované zpočátku své mrtvé spalovali. Starší mohyly v povrchové vrstvě obsahují spálené kosti a popel, původně uložené v keramické nádobě postavené na vrcholu násypu nebo na dřevěném kůlu zapuštěném do tělesa mohyly. Dřevěný kůl časem shnil, nádoba spadla a její obsah se rozsypal. Samotný mohylový násep měl funkci jakéhosi náhrobku. Spálené ostatky se také vhazovaly do hlíny při nasypávání mohyl. Později do některých náspů bývaly dodatečně vkládány další žárové pohřby, projevující se shluky uhlíků a spálených kůstek. V některých mohylách se dochovala vnitřní pravoúhlá dřevěná konstrukce, pozůstatek tzv. domu mrtvého. V průběhu 9. století byl žárový pohřební ritus postupně nahrazován pohřbíváním nespálených těl, nejdříve také do mohyl, v 10. století vlivem křesťanství již do tzv. plochých kostrových pohřebišť u kostelů.

Přestože bylo mnoho mohylníků v průběhu věků zničeno a do dnešních časů asi stovka zachovaných raně středověkých pohřebišť představuje jen část původního počtu, je zřejmé, že nemohlo jít o hroby veškerého jihočeského obyvatelstva. Většina lidí do 9. století musela pohřbívat jiným způsobem, archeologicky dnes nezachytitelným. Hrobů, nad nimiž nebyla nasypána mohyla, známe z jižních Čech z tohoto období jen několik. Ani jeden však neobsahoval bohatství známé z ústředních částí Čech a Moravy.

Věk a výška

Fyzický stav populace byl dobrý. Muži i ženy byli spíše střední výšky nebo vysocí. Muži měřili nejčastěji okolo 170 cm, ale dosahovali i více než 180 cm, ženy měřily zhruba 160 cm, výška přes 167 cm byla ojedinělá. Kromě středních nebo velkých jedinců měli někteří lidé i postavu malou, muži do 160 cm a ženy do 150 cm. Někdy se ve výšce odrážely i rozdíly sociální, jak dosvědčují zkoumaná kostrová pohřebiště. Muži a ženy z hradišť pohřbení s bohatou výbavou a se zbraněmi bývali v průměru vyšší, jedinci v chudších hrobech menší a vesničané v průměru nejmenší. Tělesná stavba mužů byla středně robustní až robustní, s dobře vytvořeným svalstvem. Ženy bývaly naproti tomu spíše gracilní, se středním nebo slabě modelovaným svalstvem.
Ženy v raném středověku často umíraly při porodu nebo brzy po něm. I když se dožívaly v průměru 43 let, maximum jejich úmrtí spadalo na počátek dospělosti. Například ve velkomoravských Mikulčicích zemřelo ve věkové skupině 20–40 let přes 45 % žen, jejich průměrný věk byl 41 let. Hodnoty na jednotlivých pohřebištích ve slovanském světě kolísají, avšak celkově byla situace v podstatě stejná. Muži se dožívali v průměru o 5 let vyššího věku než ženy a umírali nejčastěji mezi 40–60 lety. Stařecký věk nad 60 let byl výjimečný.
Úmrtnost dětí byla značná, asi čtvrtina jich umírala ve věku do 6 let. Je však zajímavé, že počet dětí, které zemřely hned po porodu nebo v prvním roce života, byl podle antropologických výzkumů pohřebišť relativně malý, menší, než bychom očekávali podle poznatků z minulého století nebo ze situace v rozvojových zemích. Ve zmíněných Mikulčicích bylo v tomto věku pohřbeno pouze 14,4 % dětí, což je jen o málo více než dětí do dvou let nebo od dvou do tří let (13,7 % a 11,3 %). Podobná úmrtnost byla ve skupině od tří do pěti a od pěti do osmi let (13,3 % a 12,7 %). Okolo 10 let a výše umíraly děti už jenom málo. Jak vysvětlit poměrně malou úmrtnost kojenců? Je možné, že většina dětí se narodila zdravá a odolná. Je však také pravděpodobné, že někteří novorozenci byli pohřbeni mimo normální hřbitov, nebo pokud se jevili neduživí, byli dokonce usmrceni a nějakým způsobem odstraněni, zřejmě i rituálním. Známe nálezy dětských koster například v základech hradeb tehdejších hradišť. Nevíme také, zda žena rodila doma nebo zda odcházela porodit někam do ústraní do lesa. V tom případě by mrtvé, slabé, nemocné nebo nežádoucí dítě domů vůbec nosit nemusela.

Kult

Staří Slované, stejně tak jako jiné zemědělské společnosti, jejichž přežití přímo souviselo s přírodními cykly a výkyvy počasí, vyznávali původně své vlastní etnické náboženství. Duchovní systém byl přirozenou neoddělitelnou součástí světa, který by bez něj nemohl fungovat. Podle něj živoucí duši mají nejen lidé, ale celý vesmír je přeplněn nejrůznějšími bytostmi zosobňujícími přírodní jevy, stejně tak jako dušemi předků, které stále dohlížejí na své potomky. Příroda nebyla mrtvou hmotou, se kterou je možné libovolně nakládat, ale živoucím organismem, který je možné si naklonit nebo také rozhněvat, v každém případě je třeba ho ctít. Mnohá místa v krajině (nápadné stromy, kameny, kopce, vodní prameny), v blízkém okolí lidských sídel i uvnitř opevněných hradišť, byla posvátná, zasvěcená některému z dávných pohanských bohů. Patřili k nim například mocný hromovládce Perun, dárce světla Svarog, matka úrodné země Mokoš či ochránce stád Veles.
Lidé děkovali bohům za přízeň, skládali jim oběti a žádali je o pomoc v nadcházejícím období, o požehnání pro své potomstvo, osivo a domácí zvířata. Modlitba k bohům byla důležitá proto, aby znovu pro další rok obnovili či stvořili svět a ten díky tomu existoval po další období. Aby bohové mohli tvořit, bylo třeba doplnit jejich síly patřičnou obětí, neboť nelze tvořit z ničeho. Oběť je nejen dar lidí bohům, vyjadřující oddanost a ochotu, ale i jistý druh spolupodílení se na stvoření světa. Dávala člověku možnost přispět k tvůrčímu dílu bohů a mít na něm podíl.
Během 9. století u nás začínal vleklý boj křesťanské církve, která se snažila přírodní smýšlení, silné zejména u venkovských obyvatel, podřídit své liturgii. Dovezené učení Kristovo bylo dlouho zatvrzele odmítáno, protože nevycházelo z poznání a potřeb prostých lidí. Obřady starého, lidské přirozenosti blízkého náboženství, nemohly být bezezbytku utlumeny nezvyklými a poměrně přísnými křesťanskými způsoby. Církev byla nakonec donucena uzavřít s pohanstvím příměří. Některé bujné zvyky se jí podařilo potlačit, jiné převzala do svých obřadů a svátků a podsunula jim nový význam. Původní mytologický základ však dodnes zůstal zřetelný, i když v pozměněné a často nepochopené podobě.

Hradiště

Vznik opevněných sídel je spojován s dezintegračními procesy původně jednotného slovanského etnika, k němuž došlo po trvalém usazení v nových oblastech. Nejenom v Čechách, ale na celém území osídleném západoslovanskými kmeny (východní Německo, Polsko, Morava, Slezsko, Slovensko) se tyto ohrazené areály staly výraznými dominantami tehdejší krajiny. Především ale reprezentovaly živá centra raně středověké společnosti, v nichž se postupně koncentrovala celá řada funkcí. Zpočátku to byla zejména potřeba útočiště při ohrožení obyvatel žijících v nechráněných venkovských osadách, později se hradiště stávala ústředními body menších teritoriálních celků, většinou vymezených přirozenými přírodními hranicemi. V dalším vývoji sloužila tato místa jako centra vzrůstající moci místních vládců, kteří odtud řídili správu jimi ovládaného území. Vedle této administrativní role hradiště postupně získávala funkci politických, hospodářských a kultovních ústředí své doby.
V první vývojové fázi byla budována hradiště, jejichž ohrazení bylo lehčí konstrukce a uvnitř se nacházely jak obytné jednotky (zahloubené chaty zvané polozemnice), tak různé hospodářské objekty. V některých případech pocházejí z těchto nejstarších opevněných sídel předměty, indikující možnou přítomnost rodící se společenské elity. Zhruba od 9. století vedl vývoj hradišť k zakládání rozsáhlých areálů (až o několika desítkách hektarů), jejichž plocha byla členěna na tzv. akropoli (vnitřní hradiště) a jedno či více předhradí. Na akropolích vyrůstaly rezidenční dvorce, jejichž součástí se postupně stávaly křesťanské kostely s pohřebišti tehdejší elity. Předhradí kromě obytné funkce sloužila k řemeslné výrobě a obchodu.

První stát

Závěrečná a pro další vývoj tehdejší společnosti nejvýznamnější etapa v genezi opevněných sídel nastává na konci 9. století a ve století následujícím v souvislosti s nástupem Přemyslovců Boleslava I. a Boleslava II., kteří v této době zahájili proces budování prvního státu na území jimi ovládané středočeské domény. Dochází k postupnému často násilnému zániku starších „kmenových“ hradišť a k zakládání přemyslovských správních hradišť. Tyto objekty jsou méně rozsáhlé – většinou zaujímají plochu 5–10 hektarů. Na každém z těchto nových hradišť stával kostel jako výraz oficiálního příklonu vládnoucího rodu ke křesťanství. Od druhé třetiny 10. století začínají Boleslavové – v souvislosti s expanzí a teritoriálním rozšiřováním středočeské přemyslovské domény do dalších českých krajů za postupné likvidace místních vládců – pokládat základy tzv. hradské organizace, kterou pak v 11. století dokončili knížata Oldřich a Břetislav I.

Hradská soustava

Tehdy v zemi existovalo téměř 20 přemyslovských správních hradišť. Tato centra se stala základem přímého ovládání podmaněných oblastí, které byly rozděleny do tzv. hradských obvodů. Na území jižních Čech patřily k centrům hradské soustavy Doudleby, Chýnov, Netolice a Prácheň. Mnohá správní hradiště měla takový význam ve sféře administrativní a hospodářské, že ani po zániku této soustavy nebyla opuštěna a vyvíjela se do podoby vrcholně středověkých měst. Jiná raně středověká hradiště však podobné „štěstí“ neměla a osídlení na jejich ploše buď zcela zaniklo anebo zde pokračovalo jen ve formě vesnického sídla.
Správu přemyslovských hradišť zajišťovali loajální správci – kasteláni, kteří zastupovali knížecí moc, byli zodpovědní za pravidelný výběr odvodů, vymáhali různé služby pro knížete, vykonávali soudní pravomoc a dbali na dodržování zemského míru. Na hradištích probíhaly trhy, stály zde kostely se svými kněžími. V podhradích sídlila na svých dvorcích místní nobilita. V okolí správních center byla zřízena soustava tzv. služebných vsí, kde žili řemeslníci, jejichž povinností bylo svým zbožím zásobovat hradiště. Své přebytky pak prodávali na trhu.
Hradská organizace zanikla během první poloviny 13. století. Přispěla k tomu především snaha kastelánů a nobility navázané na tato správní centra dědičně získat soukromé pozemkové vlastnictví. Tito velmožové začali stavět též vlastní opevněné dvorce, zárodky kamenných šlechtických hradů, které se staly sídlem jejich rodu. Mezi šlechtu se dostali také hodnostáři knížecího dvora a bojovníci panovníkova vojska. Za věrné služby je kníže odměňoval pozemkovým majetkem.
První hrady nového typu se v českých zemích objevují ve 2. polovině 12. století. Hrad od hradiště odlišoval na první pohled stavební materiál. Zatímco hradištní opevnění se budovalo ze dřeva a hlíny (nejvýše s čelní kamennou zdí), hrady se stavěly celé zděné z kamene spojovaného maltou.

Kolonizace

Na přelomu 12. a 13. století se podoba naší krajiny výrazně měnila. Na venkově rostl počet obyvatel, kteří museli obdělat nová pole, aby se uživili. Proto odcházela část vesničanů do neosídlených krajů, kde káceli lesy, aby založili nové osady a polnosti. V první vlně to byli osadníci z Čech, v průběhu 13. století se k nim připojili hospodáři přicházející z přelidněných německých území. Šlechtic, kterému patřil neobydlený kraj, pověřil tzv. lokátora založením vesnice. Ten musel vyhledat vhodné místo, postarat se o příchod osadníků, vyměřit půdu na jednotlivé parcely a řídit budování nových obydlí. Z lokátora se později stal rychtář zastupující ve vesnici šlechtice. Rolník, který věnoval mnoho námahy na obdělání půdy a postavení domu, dostal pole do trvalého užívání. Podle tohoto tzv. zákupního práva mohl rolník půdu odkázat svým potomkům nebo i prodat. Musel však za své pole zaplatit tzv. podací a odevzdávat pravidelné každoroční poplatky. Tak byl dovršen přerod společnosti na vrcholně středověkou – nadešel čas gotiky.

Za oněch necelých sedm století ušlo slovanské obyvatelstvo nesmírně dlouhou a strmou cestu od nevýrazných počátků přes vznik prvních mocenských útvarů až po zrození stabilního evropského státu.

Podle Dušana Třeštíka, Michala Lutovského, Zdeňka Smetánky, Zdeňka Měřínského, Magdaleny Beranové, Tomáše Petráčka, Vlastimila Vondrušky a dalších.

X