Zajímavosti v okolí

KOVÁŘOVSKO

Kovářovsko na výřezu z mapy „Provincia Prachensis“ z roku 1760.


Kovářovsko se jako správní jednotka skládá ze 17 osad s 1500 obyvateli a rozkládá se na ploše 5050 hektarů. Na Kovářovsku najdete příjemnou členitou krajinu s množstvím pahorků, lesních porostů, luk a rybníků, které významně ovlivňují druhovou pestrost rostlin a živočichů. Zdejší krajina je výjimečná z hlediska geologického, vyskytují se v ní pozoruhodné skalní útvary a balvany rozmanitých tvarů. Neméně zajímavá je i lidová architektura – dochovaly se zde historicky cenné stavby, jejichž původ se datuje až do 17. století. Kovářovsko je ideálním místem pro turistiku a vnímavým lidem nabízí množství nezapomenutelných zážitků.

KOVÁŘOV – velmožský dvorec

Listina z roku 1220 s první zmínkou o Kovářovu.


Nejstarší zpráva o vsi pochází z roku 1220, kdy je zmiňován vladyka Budislav z Kovářova. Je možné, že vznikla na jedné z větví tzv. Linecké stezky, obchodní cesty užívané již nejméně od raného středověku. Tím by se vysvětlovalo i specifické pojmenování obce, spojené se službami kovářů pro pocestné. Velmi staré založení osady Kovářov dokládá její bývalý neuspořádaný půdorys (zachycený ještě před vznikem plánovitější zástavby na mapě dominikální/panské půdy z roku 1785). Patrně již v raném středověku tu stál velmožský dvorec s vlastnickým (tribunovým) kostelem v těsném jihozápadním sousedství, s nímž byl spojen můstkem (jak dosvědčuje dodnes zachovaný vstup do věže dnešního kostela Všech svatých v patře a zazděný půlkruhový oblouk bývalé tribuny).

KOVÁŘOV – velmožský dvorec

Kovářov na mapě dominikálu (panské půdy) z let 1785–1829.


Nejstarší zpráva o vsi pochází z roku 1220, kdy je zmiňován vladyka Budislav z Kovářova. Je možné, že vznikla na jedné z větví tzv. Linecké stezky, obchodní cesty užívané již nejméně od raného středověku. Tím by se vysvětlovalo i specifické pojmenování obce, spojené se službami kovářů pro pocestné. Velmi staré založení osady Kovářov dokládá její bývalý neuspořádaný půdorys (zachycený ještě před vznikem plánovitější zástavby na mapě dominikální/panské půdy z roku 1785). Patrně již v raném středověku tu stál velmožský dvorec s vlastnickým (tribunovým) kostelem v těsném jihozápadním sousedství, s nímž byl spojen můstkem (jak dosvědčuje dodnes zachovaný vstup do věže dnešního kostela Všech svatých v patře a zazděný půlkruhový oblouk bývalé tribuny).

KOVÁŘOV – velmožský dvorec

Kostel Všech svatých, detail vstupu do patra věže.


Nejstarší zpráva o vsi pochází z roku 1220, kdy je zmiňován vladyka Budislav z Kovářova. Je možné, že vznikla na jedné z větví tzv. Linecké stezky, obchodní cesty užívané již nejméně od raného středověku. Tím by se vysvětlovalo i specifické pojmenování obce, spojené se službami kovářů pro pocestné. Velmi staré založení osady Kovářov dokládá její bývalý neuspořádaný půdorys (zachycený ještě před vznikem plánovitější zástavby na mapě dominikální/panské půdy z roku 1785). Patrně již v raném středověku tu stál velmožský dvorec s vlastnickým (tribunovým) kostelem v těsném jihozápadním sousedství, s nímž byl spojen můstkem (jak dosvědčuje dodnes zachovaný vstup do věže dnešního kostela Všech svatých v patře a zazděný půlkruhový oblouk bývalé tribuny).

KOVÁŘOV – velmožský dvorec

Schéma tribunového kostela spojeného lávkou s panským sídlem.


Nejstarší zpráva o vsi pochází z roku 1220, kdy je zmiňován vladyka Budislav z Kovářova. Je možné, že vznikla na jedné z větví tzv. Linecké stezky, obchodní cesty užívané již nejméně od raného středověku. Tím by se vysvětlovalo i specifické pojmenování obce, spojené se službami kovářů pro pocestné. Velmi staré založení osady Kovářov dokládá její bývalý neuspořádaný půdorys (zachycený ještě před vznikem plánovitější zástavby na mapě dominikální/panské půdy z roku 1785). Patrně již v raném středověku tu stál velmožský dvorec s vlastnickým (tribunovým) kostelem v těsném jihozápadním sousedství, s nímž byl spojen můstkem (jak dosvědčuje dodnes zachovaný vstup do věže dnešního kostela Všech svatých v patře a zazděný půlkruhový oblouk bývalé tribuny).

KOVÁŘOV – velmožský dvorec

Kovářov na mapě 1. vojenského mapování z let 1764-83.


Nejstarší zpráva o vsi pochází z roku 1220, kdy je zmiňován vladyka Budislav z Kovářova. Je možné, že vznikla na jedné z větví tzv. Linecké stezky, obchodní cesty užívané již nejméně od raného středověku. Tím by se vysvětlovalo i specifické pojmenování obce, spojené se službami kovářů pro pocestné. Velmi staré založení osady Kovářov dokládá její bývalý neuspořádaný půdorys (zachycený ještě před vznikem plánovitější zástavby na mapě dominikální/panské půdy z roku 1785). Patrně již v raném středověku tu stál velmožský dvorec s vlastnickým (tribunovým) kostelem v těsném jihozápadním sousedství, s nímž byl spojen můstkem (jak dosvědčuje dodnes zachovaný vstup do věže dnešního kostela Všech svatých v patře a zazděný půlkruhový oblouk bývalé tribuny).

KOVÁŘOV – velmožský dvorec

Kovářovský kostel, stopy staré tvrze a nová tvrz na mapě tzv. stabilního katastru z roku 1839.


Nejstarší zpráva o vsi pochází z roku 1220, kdy je zmiňován vladyka Budislav z Kovářova. Je možné, že vznikla na jedné z větví tzv. Linecké stezky, obchodní cesty užívané již nejméně od raného středověku. Tím by se vysvětlovalo i specifické pojmenování obce, spojené se službami kovářů pro pocestné. Velmi staré založení osady Kovářov dokládá její bývalý neuspořádaný půdorys (zachycený ještě před vznikem plánovitější zástavby na mapě dominikální/panské půdy z roku 1785). Patrně již v raném středověku tu stál velmožský dvorec s vlastnickým (tribunovým) kostelem v těsném jihozápadním sousedství, s nímž byl spojen můstkem (jak dosvědčuje dodnes zachovaný vstup do věže dnešního kostela Všech svatých v patře a zazděný půlkruhový oblouk bývalé tribuny).

KOVÁŘOV – kostel Všech svatých

Terénní relikty tvrziště při západní straně kostela.


V jádru raně gotický kostel si uchoval pozdně románské prvky (vstupní portál, kropenka). Dosud uváděný vznik kostelní věže v roce 1712 se týká zřejmě jen její barokní úpravy (přepatrování, proražení nových oken a zazdění původních, obnova fasády, případně nástavba nad úrovní stropu lodi) a nového zastřešení (doloženo dendrochronologickým průzkumem krovu), jádro věže však pochází z mnohem staršího období. Nasvědčuje tomu zobrazení věže na mapě orlického panství již z roku 1708. Pozoruhodnou součástí stavby kostela je i klenba presbyteria, která pochází z konce 13. století. Nejenom svým nepravidelným geometrickým uspořádáním, ale především v Čechách ojedinělým nálezem více než deseti keramických ozvučnicových nádob, vložených do zdiva klenby, které sloužily ke zlepšení akustických poměrů v interiéru kostela.

KOVÁŘOV – kostel Všech svatých

Schematický řez tribunovým kostelem.


V jádru raně gotický kostel si uchoval pozdně románské prvky (vstupní portál, kropenka). Dosud uváděný vznik kostelní věže v roce 1712 se týká zřejmě jen její barokní úpravy (přepatrování, proražení nových oken a zazdění původních, obnova fasády, případně nástavba nad úrovní stropu lodi) a nového zastřešení (doloženo dendrochronologickým průzkumem krovu), jádro věže však pochází z mnohem staršího období. Nasvědčuje tomu zobrazení věže na mapě orlického panství již z roku 1708. Pozoruhodnou součástí stavby kostela je i klenba presbyteria, která pochází z konce 13. století. Nejenom svým nepravidelným geometrickým uspořádáním, ale především v Čechách ojedinělým nálezem více než deseti keramických ozvučnicových nádob, vložených do zdiva klenby, které sloužily ke zlepšení akustických poměrů v interiéru kostela.

KOVÁŘOV – kostel Všech svatých

Půdorys kostela Všech svatých v Kovářově.


V jádru raně gotický kostel si uchoval pozdně románské prvky (vstupní portál, kropenka). Dosud uváděný vznik kostelní věže v roce 1712 se týká zřejmě jen její barokní úpravy (přepatrování, proražení nových oken a zazdění původních, obnova fasády, případně nástavba nad úrovní stropu lodi) a nového zastřešení (doloženo dendrochronologickým průzkumem krovu), jádro věže však pochází z mnohem staršího období. Nasvědčuje tomu zobrazení věže na mapě orlického panství již z roku 1708. Pozoruhodnou součástí stavby kostela je i klenba presbyteria, která pochází z konce 13. století. Nejenom svým nepravidelným geometrickým uspořádáním, ale především v Čechách ojedinělým nálezem více než deseti keramických ozvučnicových nádob, vložených do zdiva klenby, které sloužily ke zlepšení akustických poměrů v interiéru kostela.

KOVÁŘOV – kostel Všech svatých

Vstupní portál kostela Všech svatých v Kovářově.


V jádru raně gotický kostel si uchoval pozdně románské prvky (vstupní portál, kropenka). Dosud uváděný vznik kostelní věže v roce 1712 se týká zřejmě jen její barokní úpravy (přepatrování, proražení nových oken a zazdění původních, obnova fasády, případně nástavba nad úrovní stropu lodi) a nového zastřešení (doloženo dendrochronologickým průzkumem krovu), jádro věže však pochází z mnohem staršího období. Nasvědčuje tomu zobrazení věže na mapě orlického panství již z roku 1708. Pozoruhodnou součástí stavby kostela je i klenba presbyteria, která pochází z konce 13. století. Nejenom svým nepravidelným geometrickým uspořádáním, ale především v Čechách ojedinělým nálezem více než deseti keramických ozvučnicových nádob, vložených do zdiva klenby, které sloužily ke zlepšení akustických poměrů v interiéru kostela.

KOVÁŘOV – kostel Všech svatých

Pozdně románská kropenka.


V jádru raně gotický kostel si uchoval pozdně románské prvky (vstupní portál, kropenka). Dosud uváděný vznik kostelní věže v roce 1712 se týká zřejmě jen její barokní úpravy (přepatrování, proražení nových oken a zazdění původních, obnova fasády, případně nástavba nad úrovní stropu lodi) a nového zastřešení (doloženo dendrochronologickým průzkumem krovu), jádro věže však pochází z mnohem staršího období. Nasvědčuje tomu zobrazení věže na mapě orlického panství již z roku 1708. Pozoruhodnou součástí stavby kostela je i klenba presbyteria, která pochází z konce 13. století. Nejenom svým nepravidelným geometrickým uspořádáním, ale především v Čechách ojedinělým nálezem více než deseti keramických ozvučnicových nádob, vložených do zdiva klenby, které sloužily ke zlepšení akustických poměrů v interiéru kostela.

KOVÁŘOV – kostel Všech svatých

Tvary ozvučnicových nádob z klenby presbytáře.


V jádru raně gotický kostel si uchoval pozdně románské prvky (vstupní portál, kropenka). Dosud uváděný vznik kostelní věže v roce 1712 se týká zřejmě jen její barokní úpravy (přepatrování, proražení nových oken a zazdění původních, obnova fasády, případně nástavba nad úrovní stropu lodi) a nového zastřešení (doloženo dendrochronologickým průzkumem krovu), jádro věže však pochází z mnohem staršího období. Nasvědčuje tomu zobrazení věže na mapě orlického panství již z roku 1708. Pozoruhodnou součástí stavby kostela je i klenba presbyteria, která pochází z konce 13. století. Nejenom svým nepravidelným geometrickým uspořádáním, ale především v Čechách ojedinělým nálezem více než deseti keramických ozvučnicových nádob, vložených do zdiva klenby, které sloužily ke zlepšení akustických poměrů v interiéru kostela.


Podle Sommer, Jan: Systém ozvučnicových nádob v klenbě presbyteria kostela v Kovářově. Muzejní a vlastivědná práce – Časopis Společnosti přátel starožitností, roč. 35, č. 3 (1997), s. 170–174

KOVÁŘOV – Stará tvrz

Kresba kostela Všech svatých a tvrze na mapě orlického panství z roku 1708.


Kovářovský kostel byl souputníkem i pozdější gotické tvrze s hospodářským dvorem, postavené v sousedství, patrně v místech raně středověkého velmožského dvorce. Na počátku 15. století tvrz vlastnil Matěj Brus z Kovářova (jeden z obránců hradu Karlštejna před Husity). Gotickou podobu tvrze nelze snadno rekonstruovat, neboť prošla renesanční přestavbou (zřejmě iniciovanou tehdejšími podnikavými majiteli – rodem Hrušků z Trkova) v hrubé podobě ještě zachycenou na mapě orlického panství z roku 1708. Podle této cenné kresby lze usuzovat na čtyřboké stavení s uzavřeným nádvořím uvnitř dispozice. Na půdorysný rozsah bývalé tvrze poukazuje obrys tvrziště jak na mapě stabilního katastru z roku 1839 tak i na mapě pronájmu polností dvora Kovářov z roku 1800, kde je zakreslen polokruhový val (či příkop) západně od kostela. Dodnes zřetelné terénní pozůstatky, zejména výrazná vyvýšenina vymezená od severu a západu příkopem a valem, se nacházejí na parcelách 6/4, 6/11 a 6/14. Pod vyvýšeninou se prý nalézá soustava sklepních chodeb. Severní část tvrziště však byla nedávno (bez archeologického průzkumu!) zplanýrována při rozšiřování hřbitova. Dosud stojícími objekty tvrze je patrně stavení čp. 45 (na parcele st.p. 46) tvořící jižní stranu tvrziště, z jehož podstřeší vystupují mohutná zhlaví stropních trámů, dům č.p. 174 (na parcele st.p. 47/2), který vybíhá severozápadním směrem do přilehlé vyvýšeniny z protáhlého křídla někdejšího hospodářského dvora při tvrzi, a v jehož východní části se dochoval sedlový žulový portálek asi ze 16. století, a především mohutné stavení čp. 25 navazující na hřbitovní zeď kolem kostela, podepřené kamennými opěráky a kryté poměrně strmou střechou. Před poslední přestavbou na obytný dům prý sloužilo jako špýchar. Zajímavostí je domovní znamení(?) nad vchodem do domu, štukový reliéf podobný ledňáčku v točenici, jak jej známe z doby krále Václava IV. K poznání stavebního vývoje starší kovářovské tvrze, ale též i jejího staršího předchůdce – velmožského dvorce, by pomohl stavebně historický a archeologický průzkum.

KOVÁŘOV – Stará tvrz

Náčrt půlkruhového příkopu či valu tvrziště u kostela Všech svatých na mapě pronájmu polností dvora Kovářova z roku 1800.


Kovářovský kostel byl souputníkem i pozdější gotické tvrze s hospodářským dvorem, postavené v sousedství, patrně v místech raně středověkého velmožského dvorce. Na počátku 15. století tvrz vlastnil Matěj Brus z Kovářova (jeden z obránců hradu Karlštejna před Husity). Gotickou podobu tvrze nelze snadno rekonstruovat, neboť prošla renesanční přestavbou (zřejmě iniciovanou tehdejšími podnikavými majiteli – rodem Hrušků z Trkova) v hrubé podobě ještě zachycenou na mapě orlického panství z roku 1708. Podle této cenné kresby lze usuzovat na čtyřboké stavení s uzavřeným nádvořím uvnitř dispozice. Na půdorysný rozsah bývalé tvrze poukazuje obrys tvrziště jak na mapě stabilního katastru z roku 1839 tak i na mapě pronájmu polností dvora Kovářov z roku 1800, kde je zakreslen polokruhový val (či příkop) západně od kostela. Dodnes zřetelné terénní pozůstatky, zejména výrazná vyvýšenina vymezená od severu a západu příkopem a valem, se nacházejí na parcelách 6/4, 6/11 a 6/14. Pod vyvýšeninou se prý nalézá soustava sklepních chodeb. Severní část tvrziště však byla nedávno (bez archeologického průzkumu!) zplanýrována při rozšiřování hřbitova. Dosud stojícími objekty tvrze je patrně stavení čp. 45 (na parcele st.p. 46) tvořící jižní stranu tvrziště, z jehož podstřeší vystupují mohutná zhlaví stropních trámů, dům č.p. 174 (na parcele st.p. 47/2), který vybíhá severozápadním směrem do přilehlé vyvýšeniny z protáhlého křídla někdejšího hospodářského dvora při tvrzi, a v jehož východní části se dochoval sedlový žulový portálek asi ze 16. století, a především mohutné stavení čp. 25 navazující na hřbitovní zeď kolem kostela, podepřené kamennými opěráky a kryté poměrně strmou střechou. Před poslední přestavbou na obytný dům prý sloužilo jako špýchar. Zajímavostí je domovní znamení(?) nad vchodem do domu, štukový reliéf podobný ledňáčku v točenici, jak jej známe z doby krále Václava IV. K poznání stavebního vývoje starší kovářovské tvrze, ale též i jejího staršího předchůdce – velmožského dvorce, by pomohl stavebně historický a archeologický průzkum.

KOVÁŘOV – Stará tvrz

Pozůstatky bývalé tvrze se zřejmě skrývají ve stavení čp. 25.


Kovářovský kostel byl souputníkem i pozdější gotické tvrze s hospodářským dvorem, postavené v sousedství, patrně v místech raně středověkého velmožského dvorce. Na počátku 15. století tvrz vlastnil Matěj Brus z Kovářova (jeden z obránců hradu Karlštejna před Husity). Gotickou podobu tvrze nelze snadno rekonstruovat, neboť prošla renesanční přestavbou (zřejmě iniciovanou tehdejšími podnikavými majiteli – rodem Hrušků z Trkova) v hrubé podobě ještě zachycenou na mapě orlického panství z roku 1708. Podle této cenné kresby lze usuzovat na čtyřboké stavení s uzavřeným nádvořím uvnitř dispozice. Na půdorysný rozsah bývalé tvrze poukazuje obrys tvrziště jak na mapě stabilního katastru z roku 1839 tak i na mapě pronájmu polností dvora Kovářov z roku 1800, kde je zakreslen polokruhový val (či příkop) západně od kostela. Dodnes zřetelné terénní pozůstatky, zejména výrazná vyvýšenina vymezená od severu a západu příkopem a valem, se nacházejí na parcelách 6/4, 6/11 a 6/14. Pod vyvýšeninou se prý nalézá soustava sklepních chodeb. Severní část tvrziště však byla nedávno (bez archeologického průzkumu!) zplanýrována při rozšiřování hřbitova. Dosud stojícími objekty tvrze je patrně stavení čp. 45 (na parcele st.p. 46) tvořící jižní stranu tvrziště, z jehož podstřeší vystupují mohutná zhlaví stropních trámů, dům č.p. 174 (na parcele st.p. 47/2), který vybíhá severozápadním směrem do přilehlé vyvýšeniny z protáhlého křídla někdejšího hospodářského dvora při tvrzi, a v jehož východní části se dochoval sedlový žulový portálek asi ze 16. století, a především mohutné stavení čp. 25 navazující na hřbitovní zeď kolem kostela, podepřené kamennými opěráky a kryté poměrně strmou střechou. Před poslední přestavbou na obytný dům prý sloužilo jako špýchar. Zajímavostí je domovní znamení(?) nad vchodem do domu, štukový reliéf podobný ledňáčku v točenici, jak jej známe z doby krále Václava IV. K poznání stavebního vývoje starší kovářovské tvrze, ale též i jejího staršího předchůdce – velmožského dvorce, by pomohl stavebně historický a archeologický průzkum.

KOVÁŘOV – Stará tvrz

Štukový reliéf podobný ledňáčku v točenici nad vchodem do domu čp. 25.


Kovářovský kostel byl souputníkem i pozdější gotické tvrze s hospodářským dvorem, postavené v sousedství, patrně v místech raně středověkého velmožského dvorce. Na počátku 15. století tvrz vlastnil Matěj Brus z Kovářova (jeden z obránců hradu Karlštejna před Husity). Gotickou podobu tvrze nelze snadno rekonstruovat, neboť prošla renesanční přestavbou (zřejmě iniciovanou tehdejšími podnikavými majiteli – rodem Hrušků z Trkova) v hrubé podobě ještě zachycenou na mapě orlického panství z roku 1708. Podle této cenné kresby lze usuzovat na čtyřboké stavení s uzavřeným nádvořím uvnitř dispozice. Na půdorysný rozsah bývalé tvrze poukazuje obrys tvrziště jak na mapě stabilního katastru z roku 1839 tak i na mapě pronájmu polností dvora Kovářov z roku 1800, kde je zakreslen polokruhový val (či příkop) západně od kostela. Dodnes zřetelné terénní pozůstatky, zejména výrazná vyvýšenina vymezená od severu a západu příkopem a valem, se nacházejí na parcelách 6/4, 6/11 a 6/14. Pod vyvýšeninou se prý nalézá soustava sklepních chodeb. Severní část tvrziště však byla nedávno (bez archeologického průzkumu!) zplanýrována při rozšiřování hřbitova. Dosud stojícími objekty tvrze je patrně stavení čp. 45 (na parcele st.p. 46) tvořící jižní stranu tvrziště, z jehož podstřeší vystupují mohutná zhlaví stropních trámů, dům č.p. 174 (na parcele st.p. 47/2), který vybíhá severozápadním směrem do přilehlé vyvýšeniny z protáhlého křídla někdejšího hospodářského dvora při tvrzi, a v jehož východní části se dochoval sedlový žulový portálek asi ze 16. století, a především mohutné stavení čp. 25 navazující na hřbitovní zeď kolem kostela, podepřené kamennými opěráky a kryté poměrně strmou střechou. Před poslední přestavbou na obytný dům prý sloužilo jako špýchar. Zajímavostí je domovní znamení(?) nad vchodem do domu, štukový reliéf podobný ledňáčku v točenici, jak jej známe z doby krále Václava IV. K poznání stavebního vývoje starší kovářovské tvrze, ale též i jejího staršího předchůdce – velmožského dvorce, by pomohl stavebně historický a archeologický průzkum.

KOVÁŘOV – Nová tvrz

Bývalá kovářovská Nová tvrz, přestavěná barokně na faru, se sousední Kalvárií.


Ve východní části obce se nachází bývalá renesanční tvrz „Nový Kovářov“, kterou zbudoval někdy kolem poloviny 16. století jako své nové sídlo Jan Hruška z Trkova. Na barokní faru byla přestavěna v letech 1739–1740. Tvoří ji rozložitá hranolovitá stavba na čtvercovém půdorysu asi 15 x 15 m, s plasticky zdobenou fasádou, krytá mansardovou střechou. V horním patře je místnost s ornamentální malbou na omítce z roku 1763 a rokoková kachlová kamna. Barokní sousoší Kalvárie u bývalé fary nechal postavit roku 1732 zdejší farář Jan Šimon Diviš. Při kamenném kříži (původně dřevěném) stojí po stranách sochy Panny Marie a sv. Jana v životní velikosti. Údajně se jedná o dílo F. M. Brokoffa. Tvrz a později i fara s hospodářským dvorem, ovocnou zahradou a rybníčkem stávaly v obci izolovaně na mírném návrší a celek působil velmi malebně. Proluka však patrně vadila socialistickým budovatelům vsi, kteří i přes stanovisko tehdejších památkových úřadů prosadili v roce 1967 její zástavbu monstrózním objektem kulturního domu. Ani doporučení alespoň posunout nový objekt tak, aby pohledově faru nezastínil, nebylo akceptováno. Přitom samotná fara zůstala ve zchátralém stavu a teprve zájem „pražáků“ o její koupi a zvelebení k rekreačním účelům v roce 1971 zřejmě podnítil tehdejší MNV Kovářov k provedení generální rekonstrukce (na oddací síň, klubovnu SSM a sklad CO), na níž získal prostředky především z fondu ministerstva kultury ve výši 660 tisíc Kčs. Oprava skončila v roce 1977. Jen díky neústupnosti památkářů nebyl uskutečněn návrh MNV na břizolitovou fasádu a sokl z kabřince.

KOVÁŘOV – Nová tvrz

Nová tvrz neboli fara při pohledu od Kalvárie.


Ve východní části obce se nachází bývalá renesanční tvrz „Nový Kovářov“, kterou zbudoval někdy kolem poloviny 16. století jako své nové sídlo Jan Hruška z Trkova. Na barokní faru byla přestavěna v letech 1739–1740. Tvoří ji rozložitá hranolovitá stavba na čtvercovém půdorysu asi 15 x 15 m, s plasticky zdobenou fasádou, krytá mansardovou střechou. V horním patře je místnost s ornamentální malbou na omítce z roku 1763 a rokoková kachlová kamna. Barokní sousoší Kalvárie u bývalé fary nechal postavit roku 1732 zdejší farář Jan Šimon Diviš. Při kamenném kříži (původně dřevěném) stojí po stranách sochy Panny Marie a sv. Jana v životní velikosti. Údajně se jedná o dílo F. M. Brokoffa. Tvrz a později i fara s hospodářským dvorem, ovocnou zahradou a rybníčkem stávaly v obci izolovaně na mírném návrší a celek působil velmi malebně. Proluka však patrně vadila socialistickým budovatelům vsi, kteří i přes stanovisko tehdejších památkových úřadů prosadili v roce 1967 její zástavbu monstrózním objektem kulturního domu. Ani doporučení alespoň posunout nový objekt tak, aby pohledově faru nezastínil, nebylo akceptováno. Přitom samotná fara zůstala ve zchátralém stavu a teprve zájem „pražáků“ o její koupi a zvelebení k rekreačním účelům v roce 1971 zřejmě podnítil tehdejší MNV Kovářov k provedení generální rekonstrukce (na oddací síň, klubovnu SSM a sklad CO), na níž získal prostředky především z fondu ministerstva kultury ve výši 660 tisíc Kčs. Oprava skončila v roce 1977. Jen díky neústupnosti památkářů nebyl uskutečněn návrh MNV na břizolitovou fasádu a sokl z kabřince.

KOVÁŘOV – socha anděla

Na výrazném mysticky působícím seskupení velkých balvanů „s miskami" u silnice zhruba v poloviční vzdálenosti mezi obcemi Vesec a Kovářov stojí neobvyklá, téměř dvoumetrová socha anděla. Pochází původně z kovářovského hřbitova, kde byla umístěna nad hrobem rodiny Zítků z Vesce. Ve 30. letech 20. století se kolář Zítek rozhodl pro novější výzdobu hrobu, dal proto sochu anděla odstranit a přemístit na balvan u silnice k Vesci. Je betonovou kopií pískovcové sochy z konce 19. století od sochaře Josefa Strahovského, umístěné na náhrobku rodiny spisovatele Jakuba Arbese na hřbitově Malvazinky v Praze – Smíchově.

KOVÁŘOV – socha anděla

Na výrazném mysticky působícím seskupení velkých balvanů „s miskami" u silnice zhruba v poloviční vzdálenosti mezi obcemi Vesec a Kovářov stojí neobvyklá, téměř dvoumetrová socha anděla. Pochází původně z kovářovského hřbitova, kde byla umístěna nad hrobem rodiny Zítků z Vesce. Ve 30. letech 20. století se kolář Zítek rozhodl pro novější výzdobu hrobu, dal proto sochu anděla odstranit a přemístit na balvan u silnice k Vesci. Je betonovou kopií pískovcové sochy z konce 19. století od sochaře Josefa Strahovského, umístěné na náhrobku rodiny spisovatele Jakuba Arbese na hřbitově Malvazinky v Praze – Smíchově.

KOVÁŘOV – socha anděla

Na výrazném mysticky působícím seskupení velkých balvanů „s miskami" u silnice zhruba v poloviční vzdálenosti mezi obcemi Vesec a Kovářov stojí neobvyklá, téměř dvoumetrová socha anděla. Pochází původně z kovářovského hřbitova, kde byla umístěna nad hrobem rodiny Zítků z Vesce. Ve 30. letech 20. století se kolář Zítek rozhodl pro novější výzdobu hrobu, dal proto sochu anděla odstranit a přemístit na balvan u silnice k Vesci. Je betonovou kopií pískovcové sochy z konce 19. století od sochaře Josefa Strahovského, umístěné na náhrobku rodiny spisovatele Jakuba Arbese na hřbitově Malvazinky v Praze – Smíchově.

KOVÁŘOV – socha anděla

Na výrazném mysticky působícím seskupení velkých balvanů „s miskami" u silnice zhruba v poloviční vzdálenosti mezi obcemi Vesec a Kovářov stojí neobvyklá, téměř dvoumetrová socha anděla. Pochází původně z kovářovského hřbitova, kde byla umístěna nad hrobem rodiny Zítků z Vesce. Ve 30. letech 20. století se kolář Zítek rozhodl pro novější výzdobu hrobu, dal proto sochu anděla odstranit a přemístit na balvan u silnice k Vesci. Je betonovou kopií pískovcové sochy z konce 19. století od sochaře Josefa Strahovského, umístěné na náhrobku rodiny spisovatele Jakuba Arbese na hřbitově Malvazinky v Praze – Smíchově.

KOVÁŘOV – židovský hřbitov

Židovský hřbitov založený v první polovině 19. století na jihovýchodním svahu Kovářovské hůrky je dnes ukrytý v lese, ohrazený zdí. Obsahuje asi 120 náhrobních kamenů od doby založení do roku 1940. Z bývalé obřadní síně je dochováno pouze torzo v severozápadním rohu hřbitova. Modlitebna bývala v Kovářově v domě čp. 39.

KOVÁŘOV – Na vrších

V poloze Na vrších (531 m n.m.) asi 1,5 km jihojihozápadně od Kovářova, na táhlém návrší s roztroušenými skupinami velkých balvanů, většinou obrostlých stromy, byla nalezena část kamenné sekerky z pozdní doby kamenné (eneolitu). V místě se nachází vodní pramen.

DMÝŠTICE – mohyly(?)

Stará cesta přes návrší s domnělými mohylami a plán nové cesty na mapě 3. vojenského mapování.


Z roku 1859 pochází zpráva kněze Václava Krolmuse o porušených mohylách v obecním háji. Pro dnešní ověření v terénu je tento údaj nepřesný, ale vzhledem k tomu, že Dmýštice tehdy patřily pod správu města Milevska, lze se podle historických katastrálních map dopátrat lokalizace „obecního lesa". Ten se rozkládal na výrazném zalesněném návrší severozápadně od Dmýštic v přibližné poloze Na kamenitých. Přes toto návrší procházela stará cesta později nahrazená novou silnicí vedenou jiným směrem, což znamenalo opuštění bývalé komunikace a její postupné zarůstání lesem. Pozůstatky cesty jsou však stále dobře viditelné, nejenom vyhloubený úvoz, ale především dochovaný kamenný kříž na vrcholu stoupání. Jižní svah návrší je pozvolný a přechází v široké mělké údolí bezejmenné vodoteče, kde si lze představit existenci nějakého staršího sídla, s nímž by mohlo souviset i pohřebiště. Nedávnou amatérskou prospekcí v lese byly zjištěny dva terénní útvary připomínající mohyly, avšak bez odborného archeologického průzkumu o nich nelze rozhodnout.

DMÝŠTICE – mohyly(?)

Kamenný kříž u staré zarůstající cesty na vrcholu návrší.


Z roku 1859 pochází zpráva kněze Václava Krolmuse o porušených mohylách v obecním háji. Pro dnešní ověření v terénu je tento údaj nepřesný, ale vzhledem k tomu, že Dmýštice tehdy patřily pod správu města Milevska, lze se podle historických katastrálních map dopátrat lokalizace „obecního lesa". Ten se rozkládal na výrazném zalesněném návrší severozápadně od Dmýštic v přibližné poloze Na kamenitých. Přes toto návrší procházela stará cesta později nahrazená novou silnicí vedenou jiným směrem, což znamenalo opuštění bývalé komunikace a její postupné zarůstání lesem. Pozůstatky cesty jsou však stále dobře viditelné, nejenom vyhloubený úvoz, ale především dochovaný kamenný kříž na vrcholu stoupání. Jižní svah návrší je pozvolný a přechází v široké mělké údolí bezejmenné vodoteče, kde si lze představit existenci nějakého staršího sídla, s nímž by mohlo souviset i pohřebiště. Nedávnou amatérskou prospekcí v lese byly zjištěny dva terénní útvary připomínající mohyly, avšak bez odborného archeologického průzkumu o nich nelze rozhodnout.

HRAZANY – Kněz

Na jihovýchodním zalesněném svahu vrchu Březina (575 m n.m.) se nachází přírodní památka Kněz u Hrazan chráněná od roku 1985 kvůli balvanovému moři z velkých nakupených granodioritových kamenů, na nichž jsou místy vytvořeny skalní mísy s odtokovými žlábky. Lokalita je nazvána podle jednoho z nejvýraznějších balvanů, které vznikly ve třetihorách obnažením tvrdých žulových jader ze zvětralé horniny a následně pak ve čtvrtohorách došlo nestejnoměrným rozkladem horniny ke zformování mís s odtokovými žlábky. Více...

HRAZANY – Kněz

Na jihovýchodním zalesněném svahu vrchu Březina (575 m n.m.) se nachází přírodní památka Kněz u Hrazan chráněná od roku 1985 kvůli balvanovému moři z velkých nakupených granodioritových kamenů, na nichž jsou místy vytvořeny skalní mísy s odtokovými žlábky. Lokalita je nazvána podle jednoho z nejvýraznějších balvanů, které vznikly ve třetihorách obnažením tvrdých žulových jader ze zvětralé horniny a následně pak ve čtvrtohorách došlo nestejnoměrným rozkladem horniny ke zformování mís s odtokovými žlábky. Více...

HREJKOVICE – Budák / Budárna / U Budáků

Samota Budák na mapě stabilního katastru z roku 1840.


Samota zvaná Budárna či Budák asi 2 km východně od Hrejkovic podle vyprávění vznikla za třicetileté války, kdy zde měl být vojenský lazaret v jakýchsi boudách. Spíše však půjde, podobně jako u nedaleké usedlosti Budař u Kovářova, o užití pojmu „bouda – búda“ pro obecné označení samot. Vzhledem k těsnému sousedství s rybníkem zvaným Pokoj lze usuzovat na existenci zaniklého vodního mlýna možná již středověkého původu, jak ostatně dokládá příslušná značka vyskytující se na mapě I. vojenského mapování z let 1764–1768. Rybník Pokoj, ležící již na sousedním katastru Něžovice (dříve Dmýštice), bývá rovněž spojován s třicetiletou válkou. V krvavé potyčce se zde mělo střetnout císařské vojsko se švédským, a protože válka záhy skončila, obdržel rybník své jméno podle konečně nastalého pokoje od těžkých a dlouhých válečných útrap. Na Budárně se narodil Václav Vácha zvaný Budák, lidový zpěvák, od něhož pochází některé písně ve sbírce České národní písně a tance Čeňka Holase. Místo však má ještě mnohem dávnější historii. Na polní parcele PK 1554 (KN 1530/2) západně od samoty Budák se rozkládalo halštatsko-laténské ploché žárové pohřebiště (před rokem 1940 tu byly vyorány nádoby naplněné popelem a obložené kameny).

CHRÁST – raně středověká osada

Asi 400 m západně od středu obce na parcele PK 569/9 na mírném svahu návrší stávala v mladší době hradištní (11. století) značně rozsáhlá osada. V roce 1952 archeologický výzkum odkryl dvě zahloubené sídlištní jámy s množstvím nálezů, zejména zlomků nádob, zvířecích kostí, železné strusky, mazanice, brousku a tří přeslenů. Ze souboru vyniká v našem prostředí ojedinělá nádoba s tunelovitým ouškem (podobné známe například až z polské Wroclavi).


Podle Pokorná-Olmerová, Helena.

CHRÁST – tvrz Holešice

Seskupení tří bývalých feudálních sídel nad vltavským údolím. Nejlépe se dochovalo tvrziště na severní straně areálu v poloze Na zámku pocházející z 1. poloviny 14. století, které má středový pahorek obklopený dvojím pásem příkopů. Ve výplni příkopu na jihozápadním okraji tvrziště nalezeny zlomky keramiky z 15. století. Jádrem tvrze byla snad hranolová věž, z níž se dochovala část zdiva. K ní přiléhal věžovitý palác. Na západní straně stávaly ještě další objekty. Druhé mladší a menší čtvercové tvrziště z 15. století obehnané příkopem a valem se nachází jižně v poloze Na říčkách. Hlínu z jeho náspů později odtěžila místní cihelna, dnes již neexistující. Třetím sídlem je dodnes stojící renesanční poplužní dvorec obehnaný hradbou s nárožní baštou situovaný mezi oběma tvrzišti. Není vyloučeno, že objekty dvora pocházejí ze starší doby a tvořily hospodářské předhradí jedné z gotických tvrzí. Na počátku 16. století se v písemných pramenech zmínky o tvrzích již neobjevují, jejich funkci převzal poplužní dvorec. Obě delší strany nepravidelného pětibokého areálu bývaly téměř souvisle zastavěny – na jihozápadě mohutným stavením s vykrajovanými štíty (zřejmě konírna a seník), v jihovýchodní části stodolou a na severní straně dvoupodlažní sýpkou, chlévy a kůlnami. V západní části dvora stojí izolovaně obdélné přízemní stavení, jehož východní průčelí je ozdobeno sgrafitovou omítkou z konce 16. století s převážně rostlinným dekorem a vázami. V současné době dvorec slouží jako rekreační zařízení. Východně v místě současných dvou domů stávala ve 12.–13. století ves Holešice tvořená dvěma až třemi usedlostmi.

CHRÁST – tvrz Holešice

Seskupení tří bývalých feudálních sídel nad vltavským údolím. Nejlépe se dochovalo tvrziště na severní straně areálu v poloze Na zámku pocházející z 1. poloviny 14. století, které má středový pahorek obklopený dvojím pásem příkopů. Ve výplni příkopu na jihozápadním okraji tvrziště nalezeny zlomky keramiky z 15. století. Jádrem tvrze byla snad hranolová věž, z níž se dochovala část zdiva. K ní přiléhal věžovitý palác. Na západní straně stávaly ještě další objekty. Druhé mladší a menší čtvercové tvrziště z 15. století obehnané příkopem a valem se nachází jižně v poloze Na říčkách. Hlínu z jeho náspů později odtěžila místní cihelna, dnes již neexistující. Třetím sídlem je dodnes stojící renesanční poplužní dvorec obehnaný hradbou s nárožní baštou situovaný mezi oběma tvrzišti. Není vyloučeno, že objekty dvora pocházejí ze starší doby a tvořily hospodářské předhradí jedné z gotických tvrzí. Na počátku 16. století se v písemných pramenech zmínky o tvrzích již neobjevují, jejich funkci převzal poplužní dvorec. Obě delší strany nepravidelného pětibokého areálu bývaly téměř souvisle zastavěny – na jihozápadě mohutným stavením s vykrajovanými štíty (zřejmě konírna a seník), v jihovýchodní části stodolou a na severní straně dvoupodlažní sýpkou, chlévy a kůlnami. V západní části dvora stojí izolovaně obdélné přízemní stavení, jehož východní průčelí je ozdobeno sgrafitovou omítkou z konce 16. století s převážně rostlinným dekorem a vázami. V současné době dvorec slouží jako rekreační zařízení. Východně v místě současných dvou domů stávala ve 12.–13. století ves Holešice tvořená dvěma až třemi usedlostmi.

JICKOVICE – Čertovo lože

Nápadný skalní útvar s velkými miskami leží severně od obce v lese nad levým břehem Jickovického potoka. Mezi balvany byly nalezeny zlomky keramiky z pravěku a pozdního středověku (15.–16. století). Souvislost s kultovními praktikami však nelze prokázat.

JICKOVICE – Čertovo lože

Nápadný skalní útvar s velkými miskami leží severně od obce v lese nad levým břehem Jickovického potoka. Mezi balvany byly nalezeny zlomky keramiky z pravěku a pozdního středověku (15.–16. století). Souvislost s kultovními praktikami však nelze prokázat.

JICKOVICE – skály

Severozápadně od Jickovic nad pravým břehem Vltavy na vysokých skalách a jejich svazích byl nalezen soubor více než stovky zlomků neglazovaných nádob ze 16. až počátku 17. století. Vzhledem ke strategickému výhledu do vltavského údolí se zde mohlo nacházet tábořiště vojska nebo jeho hlídky na počátku třicetileté války v souvislosti s vojenskými operacemi mezi Zvíkovem a Orlíkem v letech 1619–1622. Případně se na místo mohlo dočasně uchýlit obyvatelstvo blízkých vsí Jickovice a Kučeř, vojskem tehdy vypálených.


Podle Eigner J., Fröhlich J., Kovář D.

JICKOVICE – Bachmač

Přírodní památka, lesní slať s výskytem chráněných rašeliništních rostlin (vrbina kytkokvětá, suchopýr pochvatý) na ploše téměř 3 ha. Území, dříve využívané pro těžbu rašeliny, tak představuje unikátní vegetaci v mírně teplé oblasti Středního Povltaví.

JICKOVICE – památné stromy

Památný strom Jickovický habr (habr obecný) roste v těsné blízkosti zdiva zřícené hospodářské budovy v lokalitě na Vartě za obcí Jickovice. Stáří stromu asi 260 let, výška 15 m, obvod kmene 210 cm. Dva památné stromy zvané Jickovické lípy rostou na okraji obce u kapličky. Stáří stromů asi 200 let, výška 20 a 27 m, obvod kmenů 345 a 400 cm.

JICKOVICE – památné stromy

Památný strom Jickovický habr (habr obecný) roste v těsné blízkosti zdiva zřícené hospodářské budovy v lokalitě na Vartě za obcí Jickovice. Stáří stromu asi 260 let, výška 15 m, obvod kmene 210 cm. Dva památné stromy zvané Jickovické lípy rostou na okraji obce u kapličky. Stáří stromů asi 200 let, výška 20 a 27 m, obvod kmenů 345 a 400 cm.

KLISÍN – ves

Roubená sýpka v usedlosti čp. 7.


Klisín se poprvé připomíná roku 1463, vesnice ale s velkou pravděpodobností vzhledem k nepravidelnému půdorysu existovala již dříve, kdy patřila k majetku milevského kláštera. Dochovalo se zde několik roubených staveb charakteristických pro oblast středního Povltaví a pomezí středních a jižních Čech. Nejcennější jsou dva celoroubené domy s trojdílnou dispozicí čp. 2 a 10. Velmi hodnotná je také sýpka v usedlosti čp. 8. Na památkovém charakteru vsi se podílejí i některé mladší zděné stavby, například obytný dům čp. 17. Uprostřed vesnice stojí novorománská kaplička se zvoničkou a kamenným křížem. Malebný vzhled vesnice dotvářejí kamenné tarasní a ohradní zdi z mohutných žulových balvanů, ploty se žulovými sloupky a několik rybníků. I přes několik architektonicky rušivých novostaveb Klisín patří k nejvýznamnějším souborům převážně roubené lidové architektury na Milevsku, proto se uvažuje o jeho prohlášení za vesnickou památkovou zónu.

KLISÍN – poklad

V domě čp. 5 pod podlahou byl roku 1993 objeven soubor 750 mincí z 2. poloviny 15. století (převážně tzv. husitské haléře, feniky a dva groše) zabalených v textilii a vložených do keramického hrnku.


Podle Fröhlich Jiří: Písecko v zrcadle archeologie, 1997

KLISÍN – větrný mlýn

Klisín s větrným mlýnem na mapě z let 1836–1852.


Asi 500 m severovýchodně od návsi v Klisíně a 150 m severozápadně od samoty Větrník, na vrcholu dnes zalesněného návrší Zběžnice (také zvaném Svěžnice, Věžnice, Wesnice, Wětrow, Ousosný?) ve výšce 608 m n. m. stával v letech 1836–1855 jeden z mála jihočeských větrných mlýnů. Zbudoval jej na své náklady sedlák a pozdější hrazanský rychtář Václav Urban (Ryant) z Klisína čp. 5, včetně nedalekého domu čp. 15 pro bydlení mlynáře, na pozemcích pronajatých od orlické vrchnosti. Zřejmě mezi lety 1840–41 Václav Urban prodal mlýn i s chalupou za 480 zlatých svému příbuznému Josefu Vlnovi, synovi vepického sedláka Jana Vlny a Kateřiny rozené Urbanové. Josef Vlna zřídil u domku čp. 15 dvě zahrádky s dvorkem a začal pro své potřeby zúrodňovat pustou pastvinu v okolí, jejíž nájem také převzal. Roku 1844 vrchnostenský úřad při obhlídce konstatoval, že větrný mlýn se nachází v téměř nepoužitelném stavu. Josef Vlna obdržel roku 1845 mlýn, chalupu a obě zahrady do emfyteutického držení. Kvůli nevelkému užitku pro nedostatek větru se však provoz mlýna po roce 1846 zastavil a mezi lety 1854–1855 byla stavba zbořena v souvislosti s rozhodnutím orlické vrchnosti o vypovězení nájmu pastviny na návrší Zběžnice a její přeměnou na les. Roku 1882 Josef Vlna předal nemovitosti svému synovi Josefovi, podle jehož pozdějšího vyprávění byl prý mlýn rozebrán již v roce 1850 ještě před zalesněním vrchu. Na počátku roku 1898 Josef a Anna Vlnovi postoupili chalupu čp. 15 se vším hospodářstvím své dceři Josefě a jejímu manželovi Václavu Vlkovi, krejčímu z nedalekého Karlova. Na rodinu Vlkových, jimž chalupa patří dodnes, se přeneslo i místní pojmenování Větrník.

KLISÍN – větrný mlýn

Pozůstatky mlýna se dochovaly na vrcholu návrší s trigonometrickým bodem, tvořeném rozpadlým skalním blokem, při jehož východním okraji je zřetelný terénní útvar umělého původu. Nízký násep přibližně půlkruhového půdorysu dosahuje výšky až 1 m a vymezuje prostor rozměrů 7 x 9 m. Mohlo se jednat o kamennou podezdívku vyrovnávající terén pro usazení dřevěné konstrukce mlýna, neboť podle vyprávění mlýn nestál přímo na vrcholové skalce.

KLISÍN – větrný mlýn

Pozůstatky mlýna se dochovaly na vrcholu návrší s trigonometrickým bodem, tvořeném rozpadlým skalním blokem, při jehož východním okraji je zřetelný terénní útvar umělého původu. Nízký násep přibližně půlkruhového půdorysu dosahuje výšky až 1 m a vymezuje prostor rozměrů 7 x 9 m. Mohlo se jednat o kamennou podezdívku vyrovnávající terén pro usazení dřevěné konstrukce mlýna, neboť podle vyprávění mlýn nestál přímo na vrcholové skalce.


Podle Fröhlich J., Kovář D., Pešta, J.

KLUČENICE – památný strom

Klučenická lípa (lípa malolistá) stojí na návsi obce. Stáří stromu asi 240 let, výška 18 m, obvod kmene 333 cm.

KOSTELEC nad Vltavou – benediktinské proboštství

Návrší od jihovýchodu.


Výrazné návrší bylo osídleno již v době kamenné (nález pazourkového nástroje a zlomků nádob kultury s lineární keramikou). V okolí jsou archeologicky doložena i sídliště z doby bronzové, halštatsko-laténské a mladohradištní. Se vznikem břevnovského benediktinského kláštera roku 993 došlo k jeho nadání pozemky na pravém břehu Vltavy včetně Kostelecka. Řeholníci v této dominantní poloze založili sídlo, jehož součástí byla patrně již od počátku svatyně. Nedávno zjištěná románská stavební fáze kostela Narození Panny Marie měla proto zřejmě ještě staršího předchůdce, jehož existence však může být v budoucnu prokázána jen archeologicky.

KOSTELEC nad Vltavou – benediktinské proboštství

Vrcholová plošina zastavěná kostelem, farou, špitálem a školou.


Proboštský dvorec s původní sídelní budovou zaujímal prostor jihozápadně od kostela v místech pozdějšího farního dvora s farou, špitálem a školou. Celek byl opevněn hradbou s podsebitím, proboštství se tak stalo významným opěrným bodem klášterního majetku. Na zbylé ploše temene návrší a jeho svazích vznikla postupně osada. První doložená zmínka o Kostelci pochází z roku 1318, nejstarší záznamy o samotné obci jsou z roku 1341. Benediktinské panství se rozpadlo za husitských válek. Císař Zikmund pak Kostelec zastavil Zmrzlíkům ze Svojšína, kteří jej připojili k Orlíku. Definitivně byl k orlickému dominiu přikoupen Švamberky roku 1534. Po nich drželi panství Eggenbergové, dědictvím pak přešlo na Schwarzenbergy.

KOSTELEC nad Vltavou – Kostel Narození P. Marie

Románské okno.


Kostel Narození P. Marie prošel složitým stavebním vývojem. Zásadně byl přestavěn a rozšířen raně goticky, upraven renesančně za Švamberků a radikálněji přizpůsoben novému slohu v 17. století. V roce 1762 došlo ke zvýšení věže resp. nahrazení posledního, do té doby dřevěného a prkny zapeřeného (obedněného) patra zděným, a k výstavbě sakristie. Roku 1777 byly postaveny obě boční oratoře, v 19. století proběhly již jen menší úpravy zejména v interiéru kostela. Roku 1787 byl kostel povýšen na farní a k němu vystavěna fara čp. 20. V areálu se nachází i zajímavý novorenesanční dům čp. 60, do jehož dvora vede pěkná pozdně klasicistní brána s členitým zdobeným atikovým nástavcem.

KOSTELEC nad Vltavou – Kostel Narození P. Marie

Půdorysný plán kostela.


Kostel Narození P. Marie prošel složitým stavebním vývojem. Zásadně byl přestavěn a rozšířen raně goticky, upraven renesančně za Švamberků a radikálněji přizpůsoben novému slohu v 17. století. V roce 1762 došlo ke zvýšení věže resp. nahrazení posledního, do té doby dřevěného a prkny zapeřeného (obedněného) patra zděným, a k výstavbě sakristie. Roku 1777 byly postaveny obě boční oratoře, v 19. století proběhly již jen menší úpravy zejména v interiéru kostela. Roku 1787 byl kostel povýšen na farní a k němu vystavěna fara čp. 20. V areálu se nachází i zajímavý novorenesanční dům čp. 60, do jehož dvora vede pěkná pozdně klasicistní brána s členitým zdobeným atikovým nástavcem.


Podle Sommer J., Varhaník J.

KOSTELEC nad Vltavou – špitál

Bývalý špitál, dnes památník prof. Čeňka Zíbrta.


Sousední bývalý špitál (hospital – dům pro nemocné, neduživé, chudé), přízemní barokní budovu čp. 19 s mansardovou střechou, založil kníže Jan Schwarzenberg roku 1762. Špitál byl určen pro 9 lidí v péči místního faráře. Obýván byl ještě ve 30. letech 20. století. Po nedávné rekonstrukci zde vzniklo obecní muzeum, v němž jsou mj. uchovány původní špitální kobky. Součástí expozice je i památník prof. Čeňka Zíbrta (1864–1932), místního rodáka z domu čp. 23, významného českého kulturního historika a národopisce, autora mimořádných prací například o slovanské mytologii (Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku).

KOSTELEC nad Vltavou – špitál

Pamětní deska prof. Čeňku Zíbrtovi a ukázka z jeho díla.


Sousední bývalý špitál (hospital – dům pro nemocné, neduživé, chudé), přízemní barokní budovu čp. 19 s mansardovou střechou, založil kníže Jan Schwarzenberg roku 1762. Špitál byl určen pro 9 lidí v péči místního faráře. Obýván byl ještě ve 30. letech 20. století. Po nedávné rekonstrukci zde vzniklo obecní muzeum, v němž jsou mj. uchovány původní špitální kobky. Součástí expozice je i památník prof. Čeňka Zíbrta (1864–1932), místního rodáka z domu čp. 23, významného českého kulturního historika a národopisce, autora mimořádných prací například o slovanské mytologii (Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku).

KOSTELEC nad Vltavou – lidová architektura

Ve vsi se zachoval také hodnotný soubor lidové architektury se zděnými i roubenými stavbami, například roubené chalupy čp. 11 a čp. 32, zděná usedlost čp. 22 s křídlovým rustikálně barokním štítem nebo dům usedlosti čp. 25 s obdobně bohatou plastickou výzdobou štítu. Zajímavá je i usedlost čp. 17, na jejíž obytný dům navazuje půlkruhově klenutá brána s nadezděnou komorou krytá polovalbovou střechou. Významný je také soubor eklektických usedlostí v severní části vsi. Vzhledem k dochované hmotové struktuře zástavby a množství hodnotných tradičních staveb, i přes nevhodné modernizace, se Kostelec řadí k památkově nejvýznamnějším sídlům v širším okolí Milevska a středního Povltaví.

KOSTELEC nad Vltavou – lidová architektura

Ve vsi se zachoval také hodnotný soubor lidové architektury se zděnými i roubenými stavbami, například roubené chalupy čp. 11 a čp. 32, zděná usedlost čp. 22 s křídlovým rustikálně barokním štítem nebo dům usedlosti čp. 25 s obdobně bohatou plastickou výzdobou štítu. Zajímavá je i usedlost čp. 17, na jejíž obytný dům navazuje půlkruhově klenutá brána s nadezděnou komorou krytá polovalbovou střechou. Významný je také soubor eklektických usedlostí v severní části vsi. Vzhledem k dochované hmotové struktuře zástavby a množství hodnotných tradičních staveb, i přes nevhodné modernizace, se Kostelec řadí k památkově nejvýznamnějším sídlům v širším okolí Milevska a středního Povltaví.

KOSTELEC nad Vltavou – lidová architektura

Ve vsi se zachoval také hodnotný soubor lidové architektury se zděnými i roubenými stavbami, například roubené chalupy čp. 11 a čp. 32, zděná usedlost čp. 22 s křídlovým rustikálně barokním štítem nebo dům usedlosti čp. 25 s obdobně bohatou plastickou výzdobou štítu. Zajímavá je i usedlost čp. 17, na jejíž obytný dům navazuje půlkruhově klenutá brána s nadezděnou komorou krytá polovalbovou střechou. Významný je také soubor eklektických usedlostí v severní části vsi. Vzhledem k dochované hmotové struktuře zástavby a množství hodnotných tradičních staveb, i přes nevhodné modernizace, se Kostelec řadí k památkově nejvýznamnějším sídlům v širším okolí Milevska a středního Povltaví.

KOSTELEC nad Vltavou – pravěké sídliště

Ostrožna nad soutokem dvou potoků jihozápadně od obce byla zřejmě v pravěku osídlena, jak dokládají sběry keramických zlomků, a pravděpodobně i přepažena obranným příkopem.

KOSTELEC nad Vltavou – pravěké sídliště Nad Žďákovem

Ukázka nálezů keramiky.


Opevněné výšinné sídliště z pozdní doby kamenné (eneolitu) objevené v roce 2009 leží v poloze Nad Žďákovem na úzké skalnaté ostrožně nad pravým břehem Vltavy a pravým břehem bezejmenné vodoteče, zhruba 400 m jižně od Ždákovského mostu. Ostrožnu přetíná v jejím nejužším místě 11 m dlouhý příkop vytesaný do skály a násep. Při sondáži bylo nalezeno značné množství zlomků keramiky, kamenná industrie a mazanice s otisky prutů. Spolu s protilehlým soudobým výšinným sídlištěm na Krkavčí skále mohly obě lokality kontrolovat bývalý nedaleký brod přes Vltavu.


Podle Fröhlich, J. – Eigner, J. 2010: Nově objevená eneolitická výšinná sídliště v oblasti Orlické přehrady. Archeologie ve středních Čechách 14, 29–49

KOTÝŘINA – tvrz a ves

Pamětní deska na Jana Hodějovského z Hodějova umístěná na průčelí domu čp. 1.


Osada, jejíž starší název zněl Chotěřina, se v písemných pramenech poprvé uvádí roku 1291. Roku 1474 ji získal zvíkovský purkrabí Smil Hodějovský z Hodějova. Jeho syn Rous z Hodějova byl ortodoxním katolíkem a nechtěl dopustit, aby se v kovářovském kostele konaly jiné než katolické bohoslužby. Skupina poddaných vyznávající podobojí se proti němu spikla a roku 1502 jej v lese Chotina úkladně zavraždila. Pohřben je spolu s otcem Smilem v kovářovském kostele. Rousův syn Jan IV. z Hodějova se narodil roku 1496. Studoval ve Slezsku a Sasku, stal se velmi vzdělaným mužem a po návratu na rodný statek podporovatelem české kultury. Na tvrzi v Kotýřině se scházel okruh jeho přátel z řad univerzitních profesorů, spisovatelů a básníků, z nichž někteří od té doby mohli používat přídomek „z Kotýřiny", především Matouš Kolín-Collinus (profesor řeckého písemnictví, filozof, básník a bohoslovec), Jan Orpheus, Jan Šentygar, Petr Fux-Vulpinus, Šimon Fagellus Villaticus a další. Václava Hájka z Libočan podnítil k sepsání slavné Hájkovy Kroniky české. V letech 1537–1555 Jan Hodějovský působil jako místosudí Českého království. Pro vlastnické spory se sousedy rodnou tvrz v Kotýřině roku 1541 prodal a roku 1552 koupil zámek Řepice, kde se natrvalo usídlil po opuštění soudcovského úřadu. Z tohoto zámku se stalo jedno z center humanismu v Čechách. Založil zde velkou a cennou knihovnu, nadále kolem sebe soustřeďoval humanistické spisovatele a básníky, které i finančně podporoval. Díky Janu Hodějovskému vyšla sbírka latinsky psaných básní několika autorů „Farragines poematum", které uspořádal Matouš Kolín (Collinus). Tato čtyřsvazková sbírka měla v Čechách poměrně velký ohlas a ovlivnila další českou humanistickou tvorbu. Jan Hodějovský z Hodějova zemřel roku 1566, pohřben je v řepickém kostele sv. Jiljí.

KOTÝŘINA – tvrz a ves

Josef Jireček, 1884: Jan Hodějovský z Hodějova, jeho rod i působení a latinští básníci tovaryšstva jeho.


Osada, jejíž starší název zněl Chotěřina, se v písemných pramenech poprvé uvádí roku 1291. Roku 1474 ji získal zvíkovský purkrabí Smil Hodějovský z Hodějova. Jeho syn Rous z Hodějova byl ortodoxním katolíkem a nechtěl dopustit, aby se v kovářovském kostele konaly jiné než katolické bohoslužby. Skupina poddaných vyznávající podobojí se proti němu spikla a roku 1502 jej v lese Chotina úkladně zavraždila. Pohřben je spolu s otcem Smilem v kovářovském kostele. Rousův syn Jan IV. z Hodějova se narodil roku 1496. Studoval ve Slezsku a Sasku, stal se velmi vzdělaným mužem a po návratu na rodný statek podporovatelem české kultury. Na tvrzi v Kotýřině se scházel okruh jeho přátel z řad univerzitních profesorů, spisovatelů a básníků, z nichž někteří od té doby mohli používat přídomek „z Kotýřiny", především Matouš Kolín-Collinus (profesor řeckého písemnictví, filozof, básník a bohoslovec), Jan Orpheus, Jan Šentygar, Petr Fux-Vulpinus, Šimon Fagellus Villaticus a další. Václava Hájka z Libočan podnítil k sepsání slavné Hájkovy Kroniky české. V letech 1537–1555 Jan Hodějovský působil jako místosudí Českého království. Pro vlastnické spory se sousedy rodnou tvrz v Kotýřině roku 1541 prodal a roku 1552 koupil zámek Řepice, kde se natrvalo usídlil po opuštění soudcovského úřadu. Z tohoto zámku se stalo jedno z center humanismu v Čechách. Založil zde velkou a cennou knihovnu, nadále kolem sebe soustřeďoval humanistické spisovatele a básníky, které i finančně podporoval. Díky Janu Hodějovskému vyšla sbírka latinsky psaných básní několika autorů „Farragines poematum", které uspořádal Matouš Kolín (Collinus). Tato čtyřsvazková sbírka měla v Čechách poměrně velký ohlas a ovlivnila další českou humanistickou tvorbu. Jan Hodějovský z Hodějova zemřel roku 1566, pohřben je v řepickém kostele sv. Jiljí.

KOTÝŘINA – tvrz a ves

Kotýřina na mapě stabilního katastru z roku 1830.


Kotýřinská tvrz se rozkládala na mírném návrší svíraném rybníky Sadnice a Kroupovák a potočním údolím mezi nimi. V současnosti na bývalém tvrzišti stojí tři usedlosti, z nichž největší Vlnovský dvůr čp. 1 byl roku 1938 označen pamětní deskou na Jana Hodějovského. Budovy usedlosti byly novodobě zcela přestavěny, proto jen případný archeologický průzkum může v budoucnu přinést nové poznatky o podobě zaniklé tvrze. Z cennějších staveb se ve vsi dochovaly ještě dva roubené domy čp. 7 a 8, a několik zděných klasicistních objektů.

KOTÝŘINA – tvrz a ves

Lidová architektura.


Kotýřinská tvrz se rozkládala na mírném návrší svíraném rybníky Sadnice a Kroupovák a potočním údolím mezi nimi. V současnosti na bývalém tvrzišti stojí tři usedlosti, z nichž největší Vlnovský dvůr čp. 1 byl roku 1938 označen pamětní deskou na Jana Hodějovského. Budovy usedlosti byly novodobě zcela přestavěny, proto jen případný archeologický průzkum může v budoucnu přinést nové poznatky o podobě zaniklé tvrze. Z cennějších staveb se ve vsi dochovaly ještě dva roubené domy čp. 7 a 8, a několik zděných klasicistních objektů.

KOZÁROVICE – hradiště

Bývalé hradby, dnes v podobě mohutných zemních valů.


V poloze Valy na strmé zalesněné ostrožně sevřené levým břehem Vltavy (vodní nádrže Orlík) a zatopeným údolím Hradeňského potoka, asi 3,5 km jihovýchodně od obce Kozárovice a 1 km jihovýchodně od hotelu Orlík v bývalé osadě Vystrkov se rozkládá čtyřdílné hradiště o značné rozloze asi 12,5 ha. Trojúhelníkovitá plošina je zčásti zatopena Orlickou přehradou (pod vodou je téměř celá akropole a východní úbočí). Plochu hradiště člení čtyři výrazné pásy příčných valů. Akropole a vnitřní předhradí byly opevněny i boční hradbou zejména nad přístupnějším údolím potoka. Vnější val pravděpodobně pokračoval ve značné délce až ke konci úzkého východního výběžku nad údolím Vltavy, možná bezprostředního strážiště provozu při řece. Nálezy pocházejí z doby halštatské a především ze střední až mladší doby hradištní, opevnění vzniklo v 1. pol. 10. stol. Hradiště, patrně přemyslovské centrum Vltavského kraje zmiňované roku 1088, střežilo důležitý brod přes Vltavu, společně s protilehlým strážním bodem na původně pravěkém hradišti Žíkovec u Voltýřova. Spolu s nepříliš vzdáleným hradištěm Počaply u Březnice jej lze spojovat s počátky přemyslovské kolonizace jižních Čech. Hradiště je někdy označováno podle blízkého vrchu Hradeň.

KOZÁROVICE – hradiště

Bývalé hradby, dnes v podobě mohutných zemních valů.


V poloze Valy na strmé zalesněné ostrožně sevřené levým břehem Vltavy (vodní nádrže Orlík) a zatopeným údolím Hradeňského potoka, asi 3,5 km jihovýchodně od obce Kozárovice a 1 km jihovýchodně od hotelu Orlík v bývalé osadě Vystrkov se rozkládá čtyřdílné hradiště o značné rozloze asi 12,5 ha. Trojúhelníkovitá plošina je zčásti zatopena Orlickou přehradou (pod vodou je téměř celá akropole a východní úbočí). Plochu hradiště člení čtyři výrazné pásy příčných valů. Akropole a vnitřní předhradí byly opevněny i boční hradbou zejména nad přístupnějším údolím potoka. Vnější val pravděpodobně pokračoval ve značné délce až ke konci úzkého východního výběžku nad údolím Vltavy, možná bezprostředního strážiště provozu při řece. Nálezy pocházejí z doby halštatské a především ze střední až mladší doby hradištní, opevnění vzniklo v 1. pol. 10. stol. Hradiště, patrně přemyslovské centrum Vltavského kraje zmiňované roku 1088, střežilo důležitý brod přes Vltavu, společně s protilehlým strážním bodem na původně pravěkém hradišti Žíkovec u Voltýřova. Spolu s nepříliš vzdáleným hradištěm Počaply u Březnice jej lze spojovat s počátky přemyslovské kolonizace jižních Čech. Hradiště je někdy označováno podle blízkého vrchu Hradeň.

KOZÁROVICE – hradiště

Akropole hradiště obnažená při poklesu hladiny orlické přehradní nádrže.


V poloze Valy na strmé zalesněné ostrožně sevřené levým břehem Vltavy (vodní nádrže Orlík) a zatopeným údolím Hradeňského potoka, asi 3,5 km jihovýchodně od obce Kozárovice a 1 km jihovýchodně od hotelu Orlík v bývalé osadě Vystrkov se rozkládá čtyřdílné hradiště o značné rozloze asi 12,5 ha. Trojúhelníkovitá plošina je zčásti zatopena Orlickou přehradou (pod vodou je téměř celá akropole a východní úbočí). Plochu hradiště člení čtyři výrazné pásy příčných valů. Akropole a vnitřní předhradí byly opevněny i boční hradbou zejména nad přístupnějším údolím potoka. Vnější val pravděpodobně pokračoval ve značné délce až ke konci úzkého východního výběžku nad údolím Vltavy, možná bezprostředního strážiště provozu při řece. Nálezy pocházejí z doby halštatské a především ze střední až mladší doby hradištní, opevnění vzniklo v 1. pol. 10. stol. Hradiště, patrně přemyslovské centrum Vltavského kraje zmiňované roku 1088, střežilo důležitý brod přes Vltavu, společně s protilehlým strážním bodem na původně pravěkém hradišti Žíkovec u Voltýřova. Spolu s nepříliš vzdáleným hradištěm Počaply u Březnice jej lze spojovat s počátky přemyslovské kolonizace jižních Čech. Hradiště je někdy označováno podle blízkého vrchu Hradeň.

KOZÁROVICE – hradiště

Akropole hradiště obnažená při poklesu hladiny orlické přehradní nádrže.


V poloze Valy na strmé zalesněné ostrožně sevřené levým břehem Vltavy (vodní nádrže Orlík) a zatopeným údolím Hradeňského potoka, asi 3,5 km jihovýchodně od obce Kozárovice a 1 km jihovýchodně od hotelu Orlík v bývalé osadě Vystrkov se rozkládá čtyřdílné hradiště o značné rozloze asi 12,5 ha. Trojúhelníkovitá plošina je zčásti zatopena Orlickou přehradou (pod vodou je téměř celá akropole a východní úbočí). Plochu hradiště člení čtyři výrazné pásy příčných valů. Akropole a vnitřní předhradí byly opevněny i boční hradbou zejména nad přístupnějším údolím potoka. Vnější val pravděpodobně pokračoval ve značné délce až ke konci úzkého východního výběžku nad údolím Vltavy, možná bezprostředního strážiště provozu při řece. Nálezy pocházejí z doby halštatské a především ze střední až mladší doby hradištní, opevnění vzniklo v 1. pol. 10. stol. Hradiště, patrně přemyslovské centrum Vltavského kraje zmiňované roku 1088, střežilo důležitý brod přes Vltavu, společně s protilehlým strážním bodem na původně pravěkém hradišti Žíkovec u Voltýřova. Spolu s nepříliš vzdáleným hradištěm Počaply u Březnice jej lze spojovat s počátky přemyslovské kolonizace jižních Čech. Hradiště je někdy označováno podle blízkého vrchu Hradeň.

KOZÁROVICE – hradiště

Pomníček na druhém předhradí s vytesaným textem: Dne 29. září 1902 byl zde zastřelen první jelen od J. J. paní kněžny Kristiny ze Schwarzenbergu – 10. rák.


V poloze Valy na strmé zalesněné ostrožně sevřené levým břehem Vltavy (vodní nádrže Orlík) a zatopeným údolím Hradeňského potoka, asi 3,5 km jihovýchodně od obce Kozárovice a 1 km jihovýchodně od hotelu Orlík v bývalé osadě Vystrkov se rozkládá čtyřdílné hradiště o značné rozloze asi 12,5 ha. Trojúhelníkovitá plošina je zčásti zatopena Orlickou přehradou (pod vodou je téměř celá akropole a východní úbočí). Plochu hradiště člení čtyři výrazné pásy příčných valů. Akropole a vnitřní předhradí byly opevněny i boční hradbou zejména nad přístupnějším údolím potoka. Vnější val pravděpodobně pokračoval ve značné délce až ke konci úzkého východního výběžku nad údolím Vltavy, možná bezprostředního strážiště provozu při řece. Nálezy pocházejí z doby halštatské a především ze střední až mladší doby hradištní, opevnění vzniklo v 1. pol. 10. stol. Hradiště, patrně přemyslovské centrum Vltavského kraje zmiňované roku 1088, střežilo důležitý brod přes Vltavu, společně s protilehlým strážním bodem na původně pravěkém hradišti Žíkovec u Voltýřova. Spolu s nepříliš vzdáleným hradištěm Počaply u Březnice jej lze spojovat s počátky přemyslovské kolonizace jižních Čech. Hradiště je někdy označováno podle blízkého vrchu Hradeň.

KOŽLÍ u Orlíka – mohyly

Skupina dvanácti raně středověkých mohyl v lese „V bochcích", kompletně prozkoumaných v letech 1986–91. Pohřebiště je datováno do druhé poloviny 8. století a do 9. století. Asi 300 m jižně od mohyl na pravém (protějším) břehu potoka bývalo raně středověké sídliště.

KOŽLÍ u Orlíka – mohyly

Plán slovanského mohylového pohřebiště s vyznačením průzkumných sond.


Skupina dvanácti raně středověkých mohyl v lese „V bochcích", kompletně prozkoumaných v letech 1986–91. Pohřebiště je datováno do druhé poloviny 8. století a do 9. století. Asi 300 m jižně od mohyl na pravém (protějším) břehu potoka bývalo raně středověké sídliště.


Podle Lutovský Michal, 1996: Hroby předků.

KUČEŘ – Obrovy hroby

Při silnici z Kučeře do Sobědraže se na mírném zalesněném svahu nad drobnou vodotečí rozkládá čtyřúhelné valové ohrazení rozměrů 68 x 65 metrů. Místy je před valem patrný mělký příkop. Podle tvaru a velikosti objektu podobného keltským „Viereckschanze" bylo usuzováno na jeho dataci do doby laténské, avšak dosavadní nálezy keramiky z 12. až 13. století ukazovaly na mnohem mladší původ (raně středověký velmožský dvorec?). Uvažovalo se též o novověkém vojenském polním ležení. Roku 2009 v rámci výzkumného programu projektu Opomíjená archeologie, jehož jedna kapitola byla zaměřena na otázky spojené s výzkumem nivních sedimentů, byl prokázán hrotitý tvar příkopu pravěkého stáří, s nálezem laténské keramiky. Paleoekologický záznam z příkopu pak potvrdil dvě fáze lidských aktivit, první v období laténu, druhou v období raného až vrcholného středověku, kdy zde probíhala zemědělská činnost. Poté byla lokalita opuštěna a zarostla lesem.

KUČEŘ – Obrovy hroby

Obrovy hroby v roce 1897 na kresbě V. Krále z Dobrévody.


Při silnici z Kučeře do Sobědraže se na mírném zalesněném svahu nad drobnou vodotečí rozkládá čtyřúhelné valové ohrazení rozměrů 68 x 65 metrů. Místy je před valem patrný mělký příkop. Podle tvaru a velikosti objektu podobného keltským „Viereckschanze" bylo usuzováno na jeho dataci do doby laténské, avšak dosavadní nálezy keramiky z 12. až 13. století ukazovaly na mnohem mladší původ (raně středověký velmožský dvorec?). Uvažovalo se též o novověkém vojenském polním ležení. Roku 2009 v rámci výzkumného programu projektu Opomíjená archeologie, jehož jedna kapitola byla zaměřena na otázky spojené s výzkumem nivních sedimentů, byl prokázán hrotitý tvar příkopu pravěkého stáří, s nálezem laténské keramiky. Paleoekologický záznam z příkopu pak potvrdil dvě fáze lidských aktivit, první v období laténu, druhou v období raného až vrcholného středověku, kdy zde probíhala zemědělská činnost. Poté byla lokalita opuštěna a zarostla lesem.

LAŠOVICE – tvrz

Lašovice na mapě stabilního katastru v roce 1830.


Při panském dvorci založeném ve 2. polovině 14. století vznikla pozdněgotická tvrz výslovně zmiňovaná k roku 1547. Od roku 1606 byla spolu se vsí připojena k orlickému panství. Vesnice téměř zanikla za třicetileté války, postupné obnovy se dočkala až po polovině 19. století. Jihozápadně od emporového kostela Navštívení P. Marie původem z poloviny 13. století je situován rozlehlý dvůr se stavením čp. 16 půdorysu tvaru „L" stojícím při východním nároží, které je považováno za dochovaný fragment lašovické tvrze. Upozorňuje na něj mohutný nárožní opěrák a ve dvorním průčelí dochovaná gotická ostění.

MILEŠOV – „obětní kámen“

Při staré (dnes polní) cestě spojující obce Milešov a Kosobudy se nachází žulový balvan vysoký asi 1,4 m, ke kterému je přivalena řada menších. Na vrcholu kamene je nepravidelná prohlubeň ve tvaru misky, průměru asi 60 cm a hloubky až 20 cm, otevřená směrem k jihozápadnímu okraji kamene. Výzkum prováděl v roce 1943 Bedřich Dubský. Při severní straně kamene byly pod odvalenými okolními balvany v písčité vrstvě zjištěny uhlíky, keramické střepy a fragment z vypálené hlíny, téměř hranolovitý (5 x 3 x 2 cm), na dvou stěnách vyhlazený. Keramika získaná na ploše asi 1 m2 příslušela čtyřem nádobám z 9.–10. století. Jde o první archeologicky doložené cílené užívání kamene s miskou v raném středověku. Kámen se nachází zcela mimo osídlené polohy, keramika byla při něm rozhozena povrchově a bez kulturní tmavé vrstvy a přinesena tudíž k němu úmyslně. Podle všeho tedy kámen či prostor kolem něj mohl mít spojitost s kultovními praktikami, což činí tuto památku mimořádně hodnotnou zasluhující zvýšenou pozornost a ochranu.

MILEVSKO – klášter

Premonstrátský klášter s bazilikou Nanebevzetí P. Marie, nejstarší klášter v jižních Čechách, založený velmožem Jiřím z Milevska na konci 12. století v místech staršího osídlení. Archeologický výzkum pod podlahou klášterní baziliky Nanebevzetí P. Marie odhalil kromě základů staršího kostela i pozůstatky ještě starší dřevěné, patrně kultovní, stavby. Klášter byl postupně budován až do 13. století, následně rozbořen Husity, na přelomu 16. a 17. století upraven Hodějovskými z Hodějova na panské sídlo. Po roce 1621 byl navrácen premonstrátům a obnoven. V současnosti jej spravuje Královská kanonie premonstrátů na Strahově a sídlí v něm i Milevské muzeum seznamující s dějinami města a okolí, stavebně historickým vývojem kláštera a s etnografickými sbírkami. V areálu se nachází pozoruhodný, dnes hřbitovní kostel sv. Jiljí s mohutnou zvonicí, původně součást románského dvorce.

MILEVSKO – klášter

Premonstrátský klášter s bazilikou Nanebevzetí P. Marie, nejstarší klášter v jižních Čechách, založený velmožem Jiřím z Milevska na konci 12. století v místech staršího osídlení. Archeologický výzkum pod podlahou klášterní baziliky Nanebevzetí P. Marie odhalil kromě základů staršího kostela i pozůstatky ještě starší dřevěné, patrně kultovní, stavby. Klášter byl postupně budován až do 13. století, následně rozbořen Husity, na přelomu 16. a 17. století upraven Hodějovskými z Hodějova na panské sídlo. Po roce 1621 byl navrácen premonstrátům a obnoven. V současnosti jej spravuje Královská kanonie premonstrátů na Strahově a sídlí v něm i Milevské muzeum seznamující s dějinami města a okolí, stavebně historickým vývojem kláštera a s etnografickými sbírkami. V areálu se nachází pozoruhodný, dnes hřbitovní kostel sv. Jiljí s mohutnou zvonicí, původně součást románského dvorce.

MILEVSKO – klášter

Premonstrátský klášter s bazilikou Nanebevzetí P. Marie, nejstarší klášter v jižních Čechách, založený velmožem Jiřím z Milevska na konci 12. století v místech staršího osídlení. Archeologický výzkum pod podlahou klášterní baziliky Nanebevzetí P. Marie odhalil kromě základů staršího kostela i pozůstatky ještě starší dřevěné, patrně kultovní, stavby. Klášter byl postupně budován až do 13. století, následně rozbořen Husity, na přelomu 16. a 17. století upraven Hodějovskými z Hodějova na panské sídlo. Po roce 1621 byl navrácen premonstrátům a obnoven. V současnosti jej spravuje Královská kanonie premonstrátů na Strahově a sídlí v něm i Milevské muzeum seznamující s dějinami města a okolí, stavebně historickým vývojem kláštera a s etnografickými sbírkami. V areálu se nachází pozoruhodný, dnes hřbitovní kostel sv. Jiljí s mohutnou zvonicí, původně součást románského dvorce.

MILEVSKO – klášter

Premonstrátský klášter s bazilikou Nanebevzetí P. Marie, nejstarší klášter v jižních Čechách, založený velmožem Jiřím z Milevska na konci 12. století v místech staršího osídlení. Archeologický výzkum pod podlahou klášterní baziliky Nanebevzetí P. Marie odhalil kromě základů staršího kostela i pozůstatky ještě starší dřevěné, patrně kultovní, stavby. Klášter byl postupně budován až do 13. století, následně rozbořen Husity, na přelomu 16. a 17. století upraven Hodějovskými z Hodějova na panské sídlo. Po roce 1621 byl navrácen premonstrátům a obnoven. V současnosti jej spravuje Královská kanonie premonstrátů na Strahově a sídlí v něm i Milevské muzeum seznamující s dějinami města a okolí, stavebně historickým vývojem kláštera a s etnografickými sbírkami. V areálu se nachází pozoruhodný, dnes hřbitovní kostel sv. Jiljí s mohutnou zvonicí, původně součást románského dvorce.

MILEVSKO – Šibeník

V Milevsku je popravčí právo doloženo od 16. století. Exekuce oběšením probíhaly na návrší zvaném Šibeník západně od města. Stávala zde dřevěná šibenice, zobrazená na vedutě města od Marka Müllera z roku 1721. Dnes je vrch porostlý lesem, lze na něm rozeznat jen kruhový rovný prostor o průměru asi 20 metrů. V pozvolné kotlině severně od Šibeníku leží pole zvané Na stínadlech, kde se konaly popravy mečem.

MOKŘICE – památný strom

Památný strom Buk v Mokřicích (buk lesní) stojí na rozcestí pod vrchem Hotětín poblíž osady Onen Svět. Stáří stromu asi 430 let, výška 19 m, obvod kmene 418 cm.

NEVĚZICE – keltské oppidum

Opevněné sídliště z pozdní doby laténské o rozloze 13 ha (nejmenší z českých oppid) se nacházelo na ostrožně zvané Hrad nad levým břehem Vltavy (vodní nádrže Orlík) jihovýchodně od obce Nevězice. Vzniklo kolem roku 120 př. n. l. v místě staršího osídlení z pozdní doby bronzové. Opevnění v délce 1650 m sestávalo z obvodové dřevo-hlinito-kamenné hradby s příkopem (na přístupové šíji zdvojeným) a dvěma branami, dnes v podobě nápadných zemních valů. Severní brána ulicovitého typu byla neobvykle asi 200 m dlouhá. Podoba jihovýchodní klešťovité brány je rekonstruována v Archeoparku Prášily. V severovýchodní části areálu se nachází vodní pramen, patrně využívaný již v pravěku. Oppidum sloužilo jako jeden z opěrných a strážních bodů na vltavské obchodní cestě. Bylo jen krátce a slabě osídleno a zaniklo úmyslně založeným požárem ještě v první polovině 1. století př. n. l.

NĚŽOVICE – dvůr Jenišovice

Jenišovice na obrazu ze sbírky Milevského muzea.


Asi 1 km jihovýchodně od Dmýštic se rozkládá barokní hospodářský dvůr Jenišovice (Jenšovice). Před jeho vznikem stávaly na tomto místě nejpozději od počátku 17. století nejméně dvě selské usedlosti, jak dosvědčují záznamy o zdejších hospodářích v gruntovní knize vedené do roku 1717. Roku 1718 byly oba grunty zrušeny a místo nich strahovští (milevští) premonstráti založili nový statek, který je zmiňován již roku 1719. Tehdy měl podobu zřejmě jen provizorního stavení. Roku 1724 započala výstavba nového dvora – nejdříve zděné stodoly a kravských stájí, o rok později pak i zámečku (rezidence) společně se sýpkou. Následovaly další hospodářské objekty, až byla stavba dvora roku 1728 dokončena. Do dnešní doby se jeho podoba vzácně téměř nezměnila, je proto hodnotnou ukázkou venkovského barokního statku. Tvoří jej tři budovy postavené okolo čtvercového nádvoří. Hlavní obdélná patrová budova zámku, krytá sedlovou střechou s volutově vykrojenými štíty a osmibokou věžičkou, sestává z třípodlažní sýpky a dvoupodlažní obytné části, vyzdobené uvnitř křížovými klenbami s lunetami v přízemí a štukovými zrcadly v patře. Interiéry byly vybaveny mimo jiné kachlovými kamny, nacházela se zde i domácí kaple. Rezidence původně sloužila k odpočinku nejvýznamnějších příslušníků premonstrátského řádu ze Strahova a Milevska. V přízemí se nalézaly místnosti pro služebnictvo a personál dvora. Mohutné sklepení pod sýpkou bylo užíváno jako hlavní sklad vína pro celé milevské panství. Od poloviny 19. století byl dvůr pronajímán. V roce 1924 při provádění pozemkové reformy a následně po její revizi roku 1947 došlo k rozparcelování a přidělení pozemků občanům z okolních vsí. Budovy dvora získal jeho poslední nájemce Josef Fiala, v 50. letech vězněný komunistickým režimem. Poté tu hospodařilo JZD, koncem 50. let zde našly útočiště dvě rodiny vystěhované režimem z jejich domovů. Po roce 1989 byl jenišovický dvůr v restituci navrácen rodině Fialů a je postupně opravován.

NĚŽOVICE – dvůr Jenišovice

Zámecká budova.


Asi 1 km jihovýchodně od Dmýštic se rozkládá barokní hospodářský dvůr Jenišovice (Jenšovice). Před jeho vznikem stávaly na tomto místě nejpozději od počátku 17. století nejméně dvě selské usedlosti, jak dosvědčují záznamy o zdejších hospodářích v gruntovní knize vedené do roku 1717. Roku 1718 byly oba grunty zrušeny a místo nich strahovští (milevští) premonstráti založili nový statek, který je zmiňován již roku 1719. Tehdy měl podobu zřejmě jen provizorního stavení. Roku 1724 započala výstavba nového dvora – nejdříve zděné stodoly a kravských stájí, o rok později pak i zámečku (rezidence) společně se sýpkou. Následovaly další hospodářské objekty, až byla stavba dvora roku 1728 dokončena. Do dnešní doby se jeho podoba vzácně téměř nezměnila, je proto hodnotnou ukázkou venkovského barokního statku. Tvoří jej tři budovy postavené okolo čtvercového nádvoří. Hlavní obdélná patrová budova zámku, krytá sedlovou střechou s volutově vykrojenými štíty a osmibokou věžičkou, sestává z třípodlažní sýpky a dvoupodlažní obytné části, vyzdobené uvnitř křížovými klenbami s lunetami v přízemí a štukovými zrcadly v patře. Interiéry byly vybaveny mimo jiné kachlovými kamny, nacházela se zde i domácí kaple. Rezidence původně sloužila k odpočinku nejvýznamnějších příslušníků premonstrátského řádu ze Strahova a Milevska. V přízemí se nalézaly místnosti pro služebnictvo a personál dvora. Mohutné sklepení pod sýpkou bylo užíváno jako hlavní sklad vína pro celé milevské panství. Od poloviny 19. století byl dvůr pronajímán. V roce 1924 při provádění pozemkové reformy a následně po její revizi roku 1947 došlo k rozparcelování a přidělení pozemků občanům z okolních vsí. Budovy dvora získal jeho poslední nájemce Josef Fiala, v 50. letech vězněný komunistickým režimem. Poté tu hospodařilo JZD, koncem 50. let zde našly útočiště dvě rodiny vystěhované režimem z jejich domovů. Po roce 1989 byl jenišovický dvůr v restituci navrácen rodině Fialů a je postupně opravován.

NĚŽOVICE – dvůr Jenišovice

Zámecká budova.


Asi 1 km jihovýchodně od Dmýštic se rozkládá barokní hospodářský dvůr Jenišovice (Jenšovice). Před jeho vznikem stávaly na tomto místě nejpozději od počátku 17. století nejméně dvě selské usedlosti, jak dosvědčují záznamy o zdejších hospodářích v gruntovní knize vedené do roku 1717. Roku 1718 byly oba grunty zrušeny a místo nich strahovští (milevští) premonstráti založili nový statek, který je zmiňován již roku 1719. Tehdy měl podobu zřejmě jen provizorního stavení. Roku 1724 započala výstavba nového dvora – nejdříve zděné stodoly a kravských stájí, o rok později pak i zámečku (rezidence) společně se sýpkou. Následovaly další hospodářské objekty, až byla stavba dvora roku 1728 dokončena. Do dnešní doby se jeho podoba vzácně téměř nezměnila, je proto hodnotnou ukázkou venkovského barokního statku. Tvoří jej tři budovy postavené okolo čtvercového nádvoří. Hlavní obdélná patrová budova zámku, krytá sedlovou střechou s volutově vykrojenými štíty a osmibokou věžičkou, sestává z třípodlažní sýpky a dvoupodlažní obytné části, vyzdobené uvnitř křížovými klenbami s lunetami v přízemí a štukovými zrcadly v patře. Interiéry byly vybaveny mimo jiné kachlovými kamny, nacházela se zde i domácí kaple. Rezidence původně sloužila k odpočinku nejvýznamnějších příslušníků premonstrátského řádu ze Strahova a Milevska. V přízemí se nalézaly místnosti pro služebnictvo a personál dvora. Mohutné sklepení pod sýpkou bylo užíváno jako hlavní sklad vína pro celé milevské panství. Od poloviny 19. století byl dvůr pronajímán. V roce 1924 při provádění pozemkové reformy a následně po její revizi roku 1947 došlo k rozparcelování a přidělení pozemků občanům z okolních vsí. Budovy dvora získal jeho poslední nájemce Josef Fiala, v 50. letech vězněný komunistickým režimem. Poté tu hospodařilo JZD, koncem 50. let zde našly útočiště dvě rodiny vystěhované režimem z jejich domovů. Po roce 1989 byl jenišovický dvůr v restituci navrácen rodině Fialů a je postupně opravován.

NĚŽOVICE – dvůr Jenišovice

Zámecká budova – detail východního štítu.


Asi 1 km jihovýchodně od Dmýštic se rozkládá barokní hospodářský dvůr Jenišovice (Jenšovice). Před jeho vznikem stávaly na tomto místě nejpozději od počátku 17. století nejméně dvě selské usedlosti, jak dosvědčují záznamy o zdejších hospodářích v gruntovní knize vedené do roku 1717. Roku 1718 byly oba grunty zrušeny a místo nich strahovští (milevští) premonstráti založili nový statek, který je zmiňován již roku 1719. Tehdy měl podobu zřejmě jen provizorního stavení. Roku 1724 započala výstavba nového dvora – nejdříve zděné stodoly a kravských stájí, o rok později pak i zámečku (rezidence) společně se sýpkou. Následovaly další hospodářské objekty, až byla stavba dvora roku 1728 dokončena. Do dnešní doby se jeho podoba vzácně téměř nezměnila, je proto hodnotnou ukázkou venkovského barokního statku. Tvoří jej tři budovy postavené okolo čtvercového nádvoří. Hlavní obdélná patrová budova zámku, krytá sedlovou střechou s volutově vykrojenými štíty a osmibokou věžičkou, sestává z třípodlažní sýpky a dvoupodlažní obytné části, vyzdobené uvnitř křížovými klenbami s lunetami v přízemí a štukovými zrcadly v patře. Interiéry byly vybaveny mimo jiné kachlovými kamny, nacházela se zde i domácí kaple. Rezidence původně sloužila k odpočinku nejvýznamnějších příslušníků premonstrátského řádu ze Strahova a Milevska. V přízemí se nalézaly místnosti pro služebnictvo a personál dvora. Mohutné sklepení pod sýpkou bylo užíváno jako hlavní sklad vína pro celé milevské panství. Od poloviny 19. století byl dvůr pronajímán. V roce 1924 při provádění pozemkové reformy a následně po její revizi roku 1947 došlo k rozparcelování a přidělení pozemků občanům z okolních vsí. Budovy dvora získal jeho poslední nájemce Josef Fiala, v 50. letech vězněný komunistickým režimem. Poté tu hospodařilo JZD, koncem 50. let zde našly útočiště dvě rodiny vystěhované režimem z jejich domovů. Po roce 1989 byl jenišovický dvůr v restituci navrácen rodině Fialů a je postupně opravován.

NĚŽOVICE – dvůr Jenišovice

Jenišovice na mapě stabilního katastru z roku 1830.


Asi 1 km jihovýchodně od Dmýštic se rozkládá barokní hospodářský dvůr Jenišovice (Jenšovice). Před jeho vznikem stávaly na tomto místě nejpozději od počátku 17. století nejméně dvě selské usedlosti, jak dosvědčují záznamy o zdejších hospodářích v gruntovní knize vedené do roku 1717. Roku 1718 byly oba grunty zrušeny a místo nich strahovští (milevští) premonstráti založili nový statek, který je zmiňován již roku 1719. Tehdy měl podobu zřejmě jen provizorního stavení. Roku 1724 započala výstavba nového dvora – nejdříve zděné stodoly a kravských stájí, o rok později pak i zámečku (rezidence) společně se sýpkou. Následovaly další hospodářské objekty, až byla stavba dvora roku 1728 dokončena. Do dnešní doby se jeho podoba vzácně téměř nezměnila, je proto hodnotnou ukázkou venkovského barokního statku. Tvoří jej tři budovy postavené okolo čtvercového nádvoří. Hlavní obdélná patrová budova zámku, krytá sedlovou střechou s volutově vykrojenými štíty a osmibokou věžičkou, sestává z třípodlažní sýpky a dvoupodlažní obytné části, vyzdobené uvnitř křížovými klenbami s lunetami v přízemí a štukovými zrcadly v patře. Interiéry byly vybaveny mimo jiné kachlovými kamny, nacházela se zde i domácí kaple. Rezidence původně sloužila k odpočinku nejvýznamnějších příslušníků premonstrátského řádu ze Strahova a Milevska. V přízemí se nalézaly místnosti pro služebnictvo a personál dvora. Mohutné sklepení pod sýpkou bylo užíváno jako hlavní sklad vína pro celé milevské panství. Od poloviny 19. století byl dvůr pronajímán. V roce 1924 při provádění pozemkové reformy a následně po její revizi roku 1947 došlo k rozparcelování a přidělení pozemků občanům z okolních vsí. Budovy dvora získal jeho poslední nájemce Josef Fiala, v 50. letech vězněný komunistickým režimem. Poté tu hospodařilo JZD, koncem 50. let zde našly útočiště dvě rodiny vystěhované režimem z jejich domovů. Po roce 1989 byl jenišovický dvůr v restituci navrácen rodině Fialů a je postupně opravován.

NĚŽOVICE – dvůr Jenišovice

Situace sídel v okolí Jenišovic na současné ortofoto mapě.


Asi 1 km jihovýchodně od Dmýštic se rozkládá barokní hospodářský dvůr Jenišovice (Jenšovice). Před jeho vznikem stávaly na tomto místě nejpozději od počátku 17. století nejméně dvě selské usedlosti, jak dosvědčují záznamy o zdejších hospodářích v gruntovní knize vedené do roku 1717. Roku 1718 byly oba grunty zrušeny a místo nich strahovští (milevští) premonstráti založili nový statek, který je zmiňován již roku 1719. Tehdy měl podobu zřejmě jen provizorního stavení. Roku 1724 započala výstavba nového dvora – nejdříve zděné stodoly a kravských stájí, o rok později pak i zámečku (rezidence) společně se sýpkou. Následovaly další hospodářské objekty, až byla stavba dvora roku 1728 dokončena. Do dnešní doby se jeho podoba vzácně téměř nezměnila, je proto hodnotnou ukázkou venkovského barokního statku. Tvoří jej tři budovy postavené okolo čtvercového nádvoří. Hlavní obdélná patrová budova zámku, krytá sedlovou střechou s volutově vykrojenými štíty a osmibokou věžičkou, sestává z třípodlažní sýpky a dvoupodlažní obytné části, vyzdobené uvnitř křížovými klenbami s lunetami v přízemí a štukovými zrcadly v patře. Interiéry byly vybaveny mimo jiné kachlovými kamny, nacházela se zde i domácí kaple. Rezidence původně sloužila k odpočinku nejvýznamnějších příslušníků premonstrátského řádu ze Strahova a Milevska. V přízemí se nalézaly místnosti pro služebnictvo a personál dvora. Mohutné sklepení pod sýpkou bylo užíváno jako hlavní sklad vína pro celé milevské panství. Od poloviny 19. století byl dvůr pronajímán. V roce 1924 při provádění pozemkové reformy a následně po její revizi roku 1947 došlo k rozparcelování a přidělení pozemků občanům z okolních vsí. Budovy dvora získal jeho poslední nájemce Josef Fiala, v 50. letech vězněný komunistickým režimem. Poté tu hospodařilo JZD, koncem 50. let zde našly útočiště dvě rodiny vystěhované režimem z jejich domovů. Po roce 1989 byl jenišovický dvůr v restituci navrácen rodině Fialů a je postupně opravován.

NĚŽOVICE – středověká osada Jenišovice

Poloha zaniklé osady.


Jihovýchodním směrem od dvora Jenišovice v pramenné pánvi stávala ve středověku ves Jenišovice (Jenšovice) patřící premonstrátskému klášteru v Milevsku. V písemných pramenech se objevuje až koncem 15. století, avšak archeologické nálezy dokládají její založení v polovině 13. století a zánik v závěru 16. století. Na jejím místě byl založen (okolo roku 1580) panský poplužní dvůr, který je zmiňován jako konfiskát po Hodějovských z Hodějova k roku 1622, zanikl však během třicetileté války. Svědčí o něm dodnes dochovaný pomístní název „Ve starém dvoře“.


Podle Fröhlich Jiří, 1997: Písecko v zrcadle archeologie.

NĚŽOVICE – středověká osada Jenišovice

Keramika ze zaniklé osady Jenišovice.


Jihovýchodním směrem od dvora Jenišovice v pramenné pánvi stávala ve středověku ves Jenišovice (Jenšovice) patřící premonstrátskému klášteru v Milevsku. V písemných pramenech se objevuje až koncem 15. století, avšak archeologické nálezy dokládají její založení v polovině 13. století a zánik v závěru 16. století. Na jejím místě byl založen (okolo roku 1580) panský poplužní dvůr, který je zmiňován jako konfiskát po Hodějovských z Hodějova k roku 1622, zanikl však během třicetileté války. Svědčí o něm dodnes dochovaný pomístní název „Ve starém dvoře“.


Podle Fröhlich Jiří, 1997: Písecko v zrcadle archeologie.

NĚŽOVICE – středověká ves Skoronín

Bývalý obytný dům.


Asi 1 km jižně od Dmýštic a 0,5 km západně od Jenišovic v poloze Ve Višnici kolem rybníčku stávala středověká ves Skoronín, prvně zmiňovaná roku 1491, založená však zřejmě již v první polovině 15. století. Další údaj o vsi pochází z roku 1535, kdy zde vyhořely dva grunty. Rychta ve Skoroníně je připomínaná roku 1549, soupis poddaných Orlického panství z roku 1574 zde uvádí čtyři grunty. Vedle nich se tu od počátku 17. století nalézaly i dvě menší chalupy. Od roku 1580 až do 20. let 18. století jsou dochovány záznamy o držitelích těchto usedlostí v gruntovních knihách. Roku 1728 byla ves zrušena a pozemky připojeny k jenišovskému dvoru.

NĚŽOVICE – ovčín a morový hřbitov

Bývalý ovčín.


Po roce 1732 byl v jižním sousedství bývalé vsi Skoronín na návrší vystavěn statek zaměřený především na chov ovcí, jako součást jenišovského dvora. Jako ovčín/salaš (Schäferey) je místo označeno i na mapě tzv. stabilního katastru z roku 1830. Roku 1924 byla většina pozemků rozprodána rolníkům z okolních vsí a chov ovcí zanikl. Při pozemkové reformě v roce 1947 byly budovy přiděleny manželům Čapkovým, do konce 50. let 20. století zde bydleli Skálovi. Roku 1969 se v mohutné rozpadající se hospodářské budově natáčel český povídkový film „Luk královny Dorotky". Demolice objektů proběhla v roce 1975. Mezi bývalou vsí Skoronín a dvorem Jenišovice (v zatáčce silnice do Milevska) se rozkládají pozůstatky zaniklého hřbitova prozatím nezjištěného stáří. Je možné, že se zde pohřbívalo za morové epidemie v letech 1771–72, která postihla i zaměstnance skoronínského ovčína.

NĚŽOVICE – Boukal

Přírodní památka, evropsky významná lokalita, na ploše přes 8 ha, tvořená soustavou dvou lesních rybníků (Boukal a Slatina) propojených potokem, s porosty rákosin a ostřic, s druhově bohatou faunou vodních ptáků (potápka malá, moták pochop) a početnými populacemi několika ohrožených druhů obojživelníků (např. rosnička zelená, skokan zelený, kuňka ohnivá).

NĚŽOVICE – památný strom

Památný strom Jenišovický javor (javor stříbrný) roste na jižní straně silnice z Milevska do Dmýštic. Stáří stromu asi 200 let, výška 24 m, obvod kmene 453 cm.

NĚŽOVICE – památný strom

Památný strom Jenišovická hrušeň (hrušeň obecná) se nachází v údolí u staré cesty z Jenišovic do Něžovic. Stáří stromu asi 200 let, výška 20 m, obvod kmene 290 cm.

NÍKOVICE – kultovní místo

Na severním okraji vsi na zalesněném návrší v sousedství kapličky se nachází seskupení balvanů s miskami a odtokovými žlábky. Pro mělce vyhloubený tvar misek, které připomínají pohovku, se místu říká „Čertova kanapíčka“.

ONEN SVĚT

Onen Svět na mapě 1. vojenského mapování z 18. století.


Onen Svět (později Jennewelt) je původní název osady ležící 2 km severovýchodně od totožně pojmenované bývalé chaty Klubu českých turistů s tzv. Langovou rozhlednou nacházející se na jihozápadním konci návrší Hrby.

ORLÍK nad Vltavou – zámek

Zámek na skalnatém ostrohu nad stejnojmennou vodní nádrží, spjatý s rodem Schwarzenbergů. Původně gotický hrad, rozšířený renesančně, obnovený po požáru roku 1802, v polovině 19. století novogoticky přestavěný. Veřejnosti zpřístupněné historické interiéry obsahují cenné dobové zařízení a rodové umělecké sbírky ve dvou patrech zámku (rytířský sál, empírové salony, knihovna, pušková chodba s více než 300 exempláři loveckých zbraní, lovecký sál, kaple a jiné). V okolí rozsáhlý přírodně krajinářský park. Více...

PECHOVA LHOTA – středověká ves

Zaniklá středověká osada (snad jména Jedlí zmiňovaná roku 1421) ležela asi 1 km severně od obce na okraji katastru, u soutoku dvou potoků při silnici Kovářov–Milevsko. Lokalitu objevil Pavel Břicháček v 70.–80. letech 20. století. Po orbě byly patrné naorané objekty s keramikou ze 13. století.

PETROVICE – Vrškámen

Mohutný balvan, chráněný přírodní výtvor, vznikl dlouhodobou erozí horninového podloží. Je označován za viklan, na podloží však dosedá poměrně velkou plochou. Podle pověsti svrhl Vrškámen podvedený čert při stavbě tvrze Jakuba Krčína v blízkých Obděnicích.

PETROVICE – „menhir“

V lesích mezi Vladyčínem a Petrovicemi, u samoty V Horách, byl roku 2012 nově vztyčen zhruba desetitunový kámen napodobující „menhir“.

PETROVICE – rozhledna Kuníček

Věž vysílače mobilních operátorů z roku 2003, ocelové konstrukce, s rozhlednou otevřenou pro veřejnost v sezoně od května do října, je vysoká 60 m, s vyhlídkovou plošinou ve výšce 36 m.

PŘEBOROV – pravěké pohřebiště

Na pahorku oválného tvaru cca 41 x 16 m severně od obce v lesíku s pomístním názvem V přeborovských bylo objeveno pozdně halštatské žárové pohřebiště. Nálezy tvoří keramika a bronzové náramky.


Podle Fröhlich Jiří, 1997: Písecko v zrcadle archeologie.

PŘÍLEPOV – středověké sídlo

Zaniklé, blíže neznámé sídlo z vrcholného středověku se rozkládalo asi 0,5 km východně od obce. Památný strom Přílepovský dub (dub letní) roste u cesty na severozápadním okraji obce v průčelí hospodářského stavení. Stáří stromu asi 400 let, výška 18 m, obvod kmene 422 cm.

RADVÁNOV – zaniklé sídlo „Židovna“

Židovna na mapě z let 1803–1816.


V poloze Ve skalí asi 400 m severně od Radvánova, v prameništi nad zaniklým rybníkem Židovna poblíž kamenného tzv. Hřebečkova kříže, stávala zřejmě již od konce 15. století zaniklá ves nebo dvůr, jak dokládá značné množství nálezů zjištěných na ploše 100 x 100 m (keramika, struska, kosti, brousek, korálek aj.). Na mapě z roku 1802 je v těchto místech ještě zachycena existence dvora (samoty), který však hned v následujícím období zanikl, neboť na mapě stabilního katastru z roku 1830 již o něm není žádná zmínka.

RADVÁNOV – zaniklé sídlo „Židovna“

Židovna na mapě z roku 1802.


V poloze Ve skalí asi 400 m severně od Radvánova, v prameništi nad zaniklým rybníkem Židovna poblíž kamenného tzv. Hřebečkova kříže, stávala zřejmě již od konce 15. století zaniklá ves nebo dvůr, jak dokládá značné množství nálezů zjištěných na ploše 100 x 100 m (keramika, struska, kosti, brousek, korálek aj.). Na mapě z roku 1802 je v těchto místech ještě zachycena existence dvora (samoty), který však hned v následujícím období zanikl, neboť na mapě stabilního katastru z roku 1830 již o něm není žádná zmínka.

RADVÁNOV – Couty

Na návrší Couty asi 0,6 km severozápadně od Radvánova leží zajímavý rozměrný balvan se skalními miskami a odtokovými žlábky.

RADVÁNOV – viklan

Asi 1 km jihozápadně od Radvánova na návrší Betlém se nachází bývalý viklan (dnes již shozený).

RADVÁNOV – HOSTÍN – pomník

Asi 1 km východně od Radvánova na rozcestí mezi Hostínem a Březím stojí pomník letce Václava Pešičky s připevněnou vrtulí. V nedalekém Hostíně se narodil sběratel lidových písní Čeněk Holas (1855–1939).

ŘENKOV – ves

Na obvodu vsi se zachovaly pozůstatky kamenného ohrazení z mohutných balvanů. Několik roubených chalup pochází ze 17. a 18. století. Na svazích zalesněného vrchu Višťáku nad Řenkovem je řada bizarních kamenů typických pro zdejší krajinu. Poblíž silnice z Řenkova na Březí se v plotě nachází nově zbudovaná kaplička z roku 2008.

ŘENKOV – ves

Na obvodu vsi se zachovaly pozůstatky kamenného ohrazení z mohutných balvanů. Několik roubených chalup pochází ze 17. a 18. století. Na svazích zalesněného vrchu Višťáku nad Řenkovem je řada bizarních kamenů typických pro zdejší krajinu. Poblíž silnice z Řenkova na Březí se v plotě nachází nově zbudovaná kaplička z roku 2008.

SEPEKOV – pravěké mohyly

Rozsáhlé mohylové pohřebiště ze střední doby bronzové a doby halštatské se nalézá v lese Chlum východně od Sepekova. Obsahuje 65 mohyl, většinou poškozených amatérskými výkopy z 19. století, kdy byly v násypech nalezeny i milodary v podobě zbraní nebo šperků.

VELKÁ – Sobědražský prales

Přírodní památka, zbytek přirozeného bukodubového porostu na ploše 1,6 ha, starého zhruba 200 let, v němž chybí rovnoměrné zastoupení mladších vývojových fází lesa (způsobené okusem spárkatou zvěří). V lokalitě se vyskytuje silně ohrožený lejsek malý.

VEPICE – tvrz

Panské sídlo se zde připomíná poprvé k roku 1373 ve spojitosti s Jaroslavem z Vepic, který vedl spor s milevským klášterem o hranice svého majetku. Podle smlouvy mezi nimi byla pak hranice označena kameny. Nejznámější člen rodu byl František z Vepic (1383–1405), třináctý opat milevského kláštera, který se zasloužil o gotickou přestavbu chrámu sv. Jiljí a nechal zde zasadit i svůj erb – hlavu psa věžníka (psí hlava s obojkem). Vepická tvrz stála údajně na oválném ostrůvku v rybníku Nový. Měla být roubená na kamenné podezdívce. Při čištění rybníku v roce 1900 bylo prý nalezeno velké množství dubových trámů, fragmentů keramiky, zvířecích kostí a železného nářadí. Velikost ostrůvku pouhých 12 x 15 m se však nezdá být příhodná pro stavbu tvrze. Jak dokládá mapa tzv. stabilního katastru z roku 1830, na níž je rybník zobrazen bez ostrůvku, který pravděpodobně vznikl až mnohem později, ležela tvrz na zcela jiném místě. Jedním z možných může být usedlost čp. 8 na mírném návrší v západním sousedství rybníka Nový. Ve staré obytné budově se zachoval sklep zaklenutý kamennou valenou klenbou a při kopání ve dvoře se našlo staré zdivo a tuhované střepy nádob.

VEPICE – tvrz

Vepice na mapě stabilního katastru (indikační skice) z roku 1830.


Panské sídlo se zde připomíná poprvé k roku 1373 ve spojitosti s Jaroslavem z Vepic, který vedl spor s milevským klášterem o hranice svého majetku. Podle smlouvy mezi nimi byla pak hranice označena kameny. Nejznámější člen rodu byl František z Vepic (1383–1405), třináctý opat milevského kláštera, který se zasloužil o gotickou přestavbu chrámu sv. Jiljí a nechal zde zasadit i svůj erb – hlavu psa věžníka (psí hlava s obojkem). Vepická tvrz stála údajně na oválném ostrůvku v rybníku Nový. Měla být roubená na kamenné podezdívce. Při čištění rybníku v roce 1900 bylo prý nalezeno velké množství dubových trámů, fragmentů keramiky, zvířecích kostí a železného nářadí. Velikost ostrůvku pouhých 12 x 15 m se však nezdá být příhodná pro stavbu tvrze. Jak dokládá mapa tzv. stabilního katastru z roku 1830, na níž je rybník zobrazen bez ostrůvku, který pravděpodobně vznikl až mnohem později, ležela tvrz na zcela jiném místě. Jedním z možných může být usedlost čp. 8 na mírném návrší v západním sousedství rybníka Nový. Ve staré obytné budově se zachoval sklep zaklenutý kamennou valenou klenbou a při kopání ve dvoře se našlo staré zdivo a tuhované střepy nádob.

VEPICE – pomník

Jižně od obce Vepice nedaleko Peštova mlýna se nachází pomníček Karla Papršteina připomínající tragickou událost při kamenické práci.

VESEC – tvrz

Vesec na mapě stabilního katastru z roku 1830.


Osada se poprvé uvádí již roku 1260 jako majetek Ratibora z Vesce. Ve 14. století zde byly osady dvě – Horní a Dolní Vesec, přičemž tvrz prý stávala v Horním Vesci. V roce 1549 je Horní Vesec uváděn jako pustý a tvrz se naposledy připomíná roku 1616. Zaniklé panské sídlo mohlo stát na parcele usedlosti čp. 1 v severovýchodní části návsi, ale v úvahu přichází i poloha na protilehlé jihozápadní straně vsi za usedlostí čp. 4, kde se na mapě stabilního katastru z roku 1830 nalézá pravidelné téměř čtvercové pole asi 50 x 50 m (PK 931), v terénu vymezené na severní a východní straně náznaky valu.

VESEC – tvrz

Osada se poprvé uvádí již roku 1260 jako majetek Ratibora z Vesce. Ve 14. století zde byly osady dvě – Horní a Dolní Vesec, přičemž tvrz prý stávala v Horním Vesci. V roce 1549 je Horní Vesec uváděn jako pustý a tvrz se naposledy připomíná roku 1616. Zaniklé panské sídlo mohlo stát na parcele usedlosti čp. 1 v severovýchodní části návsi, ale v úvahu přichází i poloha na protilehlé jihozápadní straně vsi za usedlostí čp. 4, kde se na mapě stabilního katastru z roku 1830 nalézá pravidelné téměř čtvercové pole asi 50 x 50 m (PK 931), v terénu vymezené na severní a východní straně náznaky valu.

VESEC – „menhir“

Mohutný, velmi malebný kámen podobající se vztyčenému mystickému menhiru stojí na louce vpravo od cesty z Vesce do Kovářova. Jeho nenarušené okolí nedávno hrubě poškodila bezohledná novostavba nevkusného rodinného domu.

VESEC – skalní brána

Bizarní kamenný útvar ležící jižně od Vesce poutal zvláštní pozornost (možná spojenou s kultovními praktikami) již v dávné minulosti, jak dosvědčují nalezené zlomky keramiky ze středověkých i novověkých nádob. Brána vznikla přirozeně náhodným seskupením balvanů při zvětrávání a odnosu měkčí horniny. Více...

VESEC – zámek Slavoňov

Zámek Slavoňov na mapě Orlického panství z roku 1708.


Vlevo od cesty z Kostelce nad Vltavou do Kovářova, v areálu rozsáhlého hospodářského dvora, stával do roku 1977 renesanční zámek. Naprostá arogance tehdejších příslušných správních a politických orgánů, ale i nezájem většiny místních obyvatel, rozhodly o jeho zbytečné demolici. Jihočeský region tak přišel o vzácný příklad zachovaného souboru velkého hospodářského dvora s panským sídlem – správní budovou, jehož obdobu můžeme dodnes spatřovat například v nepříliš vzdálených Křepenicích. Bývalý zámek, obdélné patrové stavení o rozměrech 24,3 x 16,8 metru, krytý mansardovou (dříve zřejmě sedlovou) střechou zakončenou věžičkou se zvonem, se obracel hlavním (východním) průčelím do hospodářského dvora. Jeho fasády pokrývala sgrafitová omítka tvořená jednoduchými obdélnými šablonami, nad některými okny obohacená znaky mezi rostlinnými ornamenty. Východní průčelí o sedmi okenních osách mělo uprostřed přízemí dveře, za nimiž se nacházela vstupní síň se schodištěm do patra, chodba a čtveřice místností zaklenutých valenými klenbami s lunetami. V závěru 18. či na počátku 19. století bylo toto uspořádání změněno, přízemí rozděleno na více prostor a vstup přeložen jižněji. Nově se jím vcházelo přímo na schodiště do patra. Před dveřmi byl postaven malý klasicistní portikus, jehož dva toskánské sloupky nesly kladí s trojúhelným štítkem. Příčky v patře zámku byly také zčásti přestavěny se snahou získat prostory pro dva byty s příslušenstvím, v nichž nechyběly troje kachlová kamna. Jižně od budovy se rozkládala zahrada. Areál dvora obklopovala ohradní zeď zdobená sgrafity (červenými), v jejíž jižní části byla umístěna vjezdová brána ozdobená sgrafitem v podobě postav strážců. V roce 1915 došlo k dalším stavebním úpravám lépe přizpůsobujícím objekt správním a obytným účelům. Nadále byl udržován v dobrém stavu, až do nástupu socialistického hospodaření, vedoucí k jeho likvidaci.

VESEC – zámek Slavoňov

Zámek Slavoňov na mapě stabilního katastru z roku 1830.


Vlevo od cesty z Kostelce nad Vltavou do Kovářova, v areálu rozsáhlého hospodářského dvora, stával do roku 1977 renesanční zámek. Naprostá arogance tehdejších příslušných správních a politických orgánů, ale i nezájem většiny místních obyvatel, rozhodly o jeho zbytečné demolici. Jihočeský region tak přišel o vzácný příklad zachovaného souboru velkého hospodářského dvora s panským sídlem – správní budovou, jehož obdobu můžeme dodnes spatřovat například v nepříliš vzdálených Křepenicích. Bývalý zámek, obdélné patrové stavení o rozměrech 24,3 x 16,8 metru, krytý mansardovou (dříve zřejmě sedlovou) střechou zakončenou věžičkou se zvonem, se obracel hlavním (východním) průčelím do hospodářského dvora. Jeho fasády pokrývala sgrafitová omítka tvořená jednoduchými obdélnými šablonami, nad některými okny obohacená znaky mezi rostlinnými ornamenty. Východní průčelí o sedmi okenních osách mělo uprostřed přízemí dveře, za nimiž se nacházela vstupní síň se schodištěm do patra, chodba a čtveřice místností zaklenutých valenými klenbami s lunetami. V závěru 18. či na počátku 19. století bylo toto uspořádání změněno, přízemí rozděleno na více prostor a vstup přeložen jižněji. Nově se jím vcházelo přímo na schodiště do patra. Před dveřmi byl postaven malý klasicistní portikus, jehož dva toskánské sloupky nesly kladí s trojúhelným štítkem. Příčky v patře zámku byly také zčásti přestavěny se snahou získat prostory pro dva byty s příslušenstvím, v nichž nechyběly troje kachlová kamna. Jižně od budovy se rozkládala zahrada. Areál dvora obklopovala ohradní zeď zdobená sgrafity (červenými), v jejíž jižní části byla umístěna vjezdová brána ozdobená sgrafitem v podobě postav strážců. V roce 1915 došlo k dalším stavebním úpravám lépe přizpůsobujícím objekt správním a obytným účelům. Nadále byl udržován v dobrém stavu, až do nástupu socialistického hospodaření, vedoucí k jeho likvidaci.

VESEC – zámek Slavoňov

Zámek Slavoňov nedlouho před demolicí.


Vlevo od cesty z Kostelce nad Vltavou do Kovářova, v areálu rozsáhlého hospodářského dvora, stával do roku 1977 renesanční zámek. Naprostá arogance tehdejších příslušných správních a politických orgánů, ale i nezájem většiny místních obyvatel, rozhodly o jeho zbytečné demolici. Jihočeský region tak přišel o vzácný příklad zachovaného souboru velkého hospodářského dvora s panským sídlem – správní budovou, jehož obdobu můžeme dodnes spatřovat například v nepříliš vzdálených Křepenicích. Bývalý zámek, obdélné patrové stavení o rozměrech 24,3 x 16,8 metru, krytý mansardovou (dříve zřejmě sedlovou) střechou zakončenou věžičkou se zvonem, se obracel hlavním (východním) průčelím do hospodářského dvora. Jeho fasády pokrývala sgrafitová omítka tvořená jednoduchými obdélnými šablonami, nad některými okny obohacená znaky mezi rostlinnými ornamenty. Východní průčelí o sedmi okenních osách mělo uprostřed přízemí dveře, za nimiž se nacházela vstupní síň se schodištěm do patra, chodba a čtveřice místností zaklenutých valenými klenbami s lunetami. V závěru 18. či na počátku 19. století bylo toto uspořádání změněno, přízemí rozděleno na více prostor a vstup přeložen jižněji. Nově se jím vcházelo přímo na schodiště do patra. Před dveřmi byl postaven malý klasicistní portikus, jehož dva toskánské sloupky nesly kladí s trojúhelným štítkem. Příčky v patře zámku byly také zčásti přestavěny se snahou získat prostory pro dva byty s příslušenstvím, v nichž nechyběly troje kachlová kamna. Jižně od budovy se rozkládala zahrada. Areál dvora obklopovala ohradní zeď zdobená sgrafity (červenými), v jejíž jižní části byla umístěna vjezdová brána ozdobená sgrafitem v podobě postav strážců. V roce 1915 došlo k dalším stavebním úpravám lépe přizpůsobujícím objekt správním a obytným účelům. Nadále byl udržován v dobrém stavu, až do nástupu socialistického hospodaření, vedoucí k jeho likvidaci.

VESEC – zámek Slavoňov

Dosud zachovaná brána do dvora Slavoňov.


Vlevo od cesty z Kostelce nad Vltavou do Kovářova, v areálu rozsáhlého hospodářského dvora, stával do roku 1977 renesanční zámek. Naprostá arogance tehdejších příslušných správních a politických orgánů, ale i nezájem většiny místních obyvatel, rozhodly o jeho zbytečné demolici. Jihočeský region tak přišel o vzácný příklad zachovaného souboru velkého hospodářského dvora s panským sídlem – správní budovou, jehož obdobu můžeme dodnes spatřovat například v nepříliš vzdálených Křepenicích. Bývalý zámek, obdélné patrové stavení o rozměrech 24,3 x 16,8 metru, krytý mansardovou (dříve zřejmě sedlovou) střechou zakončenou věžičkou se zvonem, se obracel hlavním (východním) průčelím do hospodářského dvora. Jeho fasády pokrývala sgrafitová omítka tvořená jednoduchými obdélnými šablonami, nad některými okny obohacená znaky mezi rostlinnými ornamenty. Východní průčelí o sedmi okenních osách mělo uprostřed přízemí dveře, za nimiž se nacházela vstupní síň se schodištěm do patra, chodba a čtveřice místností zaklenutých valenými klenbami s lunetami. V závěru 18. či na počátku 19. století bylo toto uspořádání změněno, přízemí rozděleno na více prostor a vstup přeložen jižněji. Nově se jím vcházelo přímo na schodiště do patra. Před dveřmi byl postaven malý klasicistní portikus, jehož dva toskánské sloupky nesly kladí s trojúhelným štítkem. Příčky v patře zámku byly také zčásti přestavěny se snahou získat prostory pro dva byty s příslušenstvím, v nichž nechyběly troje kachlová kamna. Jižně od budovy se rozkládala zahrada. Areál dvora obklopovala ohradní zeď zdobená sgrafity (červenými), v jejíž jižní části byla umístěna vjezdová brána ozdobená sgrafitem v podobě postav strážců. V roce 1915 došlo k dalším stavebním úpravám lépe přizpůsobujícím objekt správním a obytným účelům. Nadále byl udržován v dobrém stavu, až do nástupu socialistického hospodaření, vedoucí k jeho likvidaci.

VESEC – zámek Slavoňov

Unikátní objekt sýpky, ponechaný pozvolnému chátrání.


Vlevo od cesty z Kostelce nad Vltavou do Kovářova, v areálu rozsáhlého hospodářského dvora, stával do roku 1977 renesanční zámek. Naprostá arogance tehdejších příslušných správních a politických orgánů, ale i nezájem většiny místních obyvatel, rozhodly o jeho zbytečné demolici. Jihočeský region tak přišel o vzácný příklad zachovaného souboru velkého hospodářského dvora s panským sídlem – správní budovou, jehož obdobu můžeme dodnes spatřovat například v nepříliš vzdálených Křepenicích. Bývalý zámek, obdélné patrové stavení o rozměrech 24,3 x 16,8 metru, krytý mansardovou (dříve zřejmě sedlovou) střechou zakončenou věžičkou se zvonem, se obracel hlavním (východním) průčelím do hospodářského dvora. Jeho fasády pokrývala sgrafitová omítka tvořená jednoduchými obdélnými šablonami, nad některými okny obohacená znaky mezi rostlinnými ornamenty. Východní průčelí o sedmi okenních osách mělo uprostřed přízemí dveře, za nimiž se nacházela vstupní síň se schodištěm do patra, chodba a čtveřice místností zaklenutých valenými klenbami s lunetami. V závěru 18. či na počátku 19. století bylo toto uspořádání změněno, přízemí rozděleno na více prostor a vstup přeložen jižněji. Nově se jím vcházelo přímo na schodiště do patra. Před dveřmi byl postaven malý klasicistní portikus, jehož dva toskánské sloupky nesly kladí s trojúhelným štítkem. Příčky v patře zámku byly také zčásti přestavěny se snahou získat prostory pro dva byty s příslušenstvím, v nichž nechyběly troje kachlová kamna. Jižně od budovy se rozkládala zahrada. Areál dvora obklopovala ohradní zeď zdobená sgrafity (červenými), v jejíž jižní části byla umístěna vjezdová brána ozdobená sgrafitem v podobě postav strážců. V roce 1915 došlo k dalším stavebním úpravám lépe přizpůsobujícím objekt správním a obytným účelům. Nadále byl udržován v dobrém stavu, až do nástupu socialistického hospodaření, vedoucí k jeho likvidaci.

VESEC – středověká osada

V jihovýchodním sousedství dvora Slavoňov v poloze V chmelnici na parcele č. 919 nad potokem se rozkládala zaniklá středověká osada. Jedním z archeologicky zkoumaných objektů byla usedlost ze 14.–15. století, tvořená roubeným domem s kamennou podezdívkou, zaniklá požárem. Pod tehdejší podlahou domu byl ukryt poklad 446 grošů Václava IV. Spálení budovy mohlo souviset s nepokoji během husitské revoluce, kdy sousední slavoňovský dvůr patřil břevnovskému benediktinskému klášteru. Od konce 16. století byl pozemek využíván jako chmelnice pro slavoňovský pivovar.

VESEC – Hájek

U samoty V Hájku (Pazderna) se nacházejí zajímavě novodobě zdobené granodioritové balvany.

VESEC – Hájek

U samoty V Hájku (Pazderna) se nacházejí zajímavě novodobě zdobené granodioritové balvany.

VOLTÝŘOV – Žíkovec – hradiště

V poloze Žíkovec přibližně 1,5 km jihozápadně od obce Voltýřov na úzké zalesněné ostrožně nad pravým břehem Vltavy (vodní nádrže Orlík) a údolím Voltýřovského potoka se nachází patrně dvojdílné hradiště o rozloze asi 3 ha s akropolí na severní a předhradím na jižní straně. Hlavní opevnění na severním obvodu akropole nad přirozenou strží vzniklo ve dvou fázích. Tvoří je mohutný obloukovitý val v délce asi 80 m, původně dřevohlinitá hradba s čelní kamennou plentou. Zbytky jejích spálených dřevěných konstrukcí se podařilo datovat radiokarbonovou metodou do 11. až 9. století př.n.l. Akropoli od předhradí odděluje terénní zlom spadající k jihu, zesílený valovým náspem. Výzkumem zde byla odkryta hrnčířská pec. Nalezená keramika se odlišuje od známé okolní produkce. Pozůstatky dalšího valového opevnění jsou patrné na jižní straně předhradí a pokud voda přehrady zaplavila polovinu předhradí, jak uvádí literatura, může se jednat o val vymezující ještě jedno předhradí blíže řeky. S tím může souviset ochrana důležitého brodu přes Vltavu. Opevnění vzniklo již v pozdní době bronzové, nálezy pocházejí i z pozdní doby halštatské až laténské. Ke strážním, útočištným a příležitostně sídlištním účelům bylo využito i ve střední době hradištní.

VOLTÝŘOV – Žíkovec – hradiště

V poloze Žíkovec přibližně 1,5 km jihozápadně od obce Voltýřov na úzké zalesněné ostrožně nad pravým břehem Vltavy (vodní nádrže Orlík) a údolím Voltýřovského potoka se nachází patrně dvojdílné hradiště o rozloze asi 3 ha s akropolí na severní a předhradím na jižní straně. Hlavní opevnění na severním obvodu akropole nad přirozenou strží vzniklo ve dvou fázích. Tvoří je mohutný obloukovitý val v délce asi 80 m, původně dřevohlinitá hradba s čelní kamennou plentou. Zbytky jejích spálených dřevěných konstrukcí se podařilo datovat radiokarbonovou metodou do 11. až 9. století př.n.l. Akropoli od předhradí odděluje terénní zlom spadající k jihu, zesílený valovým náspem. Výzkumem zde byla odkryta hrnčířská pec. Nalezená keramika se odlišuje od známé okolní produkce. Pozůstatky dalšího valového opevnění jsou patrné na jižní straně předhradí a pokud voda přehrady zaplavila polovinu předhradí, jak uvádí literatura, může se jednat o val vymezující ještě jedno předhradí blíže řeky. S tím může souviset ochrana důležitého brodu přes Vltavu. Opevnění vzniklo již v pozdní době bronzové, nálezy pocházejí i z pozdní doby halštatské až laténské. Ke strážním, útočištným a příležitostně sídlištním účelům bylo využito i ve střední době hradištní.

VOLTÝŘOV – Žíkovec – hradiště

Plán hradiště z roku 1948.


V poloze Žíkovec přibližně 1,5 km jihozápadně od obce Voltýřov na úzké zalesněné ostrožně nad pravým břehem Vltavy (vodní nádrže Orlík) a údolím Voltýřovského potoka se nachází patrně dvojdílné hradiště o rozloze asi 3 ha s akropolí na severní a předhradím na jižní straně. Hlavní opevnění na severním obvodu akropole nad přirozenou strží vzniklo ve dvou fázích. Tvoří je mohutný obloukovitý val v délce asi 80 m, původně dřevohlinitá hradba s čelní kamennou plentou. Zbytky jejích spálených dřevěných konstrukcí se podařilo datovat radiokarbonovou metodou do 11. až 9. století př.n.l. Akropoli od předhradí odděluje terénní zlom spadající k jihu, zesílený valovým náspem. Výzkumem zde byla odkryta hrnčířská pec. Nalezená keramika se odlišuje od známé okolní produkce. Pozůstatky dalšího valového opevnění jsou patrné na jižní straně předhradí a pokud voda přehrady zaplavila polovinu předhradí, jak uvádí literatura, může se jednat o val vymezující ještě jedno předhradí blíže řeky. S tím může souviset ochrana důležitého brodu přes Vltavu. Opevnění vzniklo již v pozdní době bronzové, nálezy pocházejí i z pozdní doby halštatské až laténské. Ke strážním, útočištným a příležitostně sídlištním účelům bylo využito i ve střední době hradištní.

Podle Dubský B.

VOLTÝŘOV – Žíkovec – hradiště

Plán hradiště z roku 1993.


V poloze Žíkovec přibližně 1,5 km jihozápadně od obce Voltýřov na úzké zalesněné ostrožně nad pravým břehem Vltavy (vodní nádrže Orlík) a údolím Voltýřovského potoka se nachází patrně dvojdílné hradiště o rozloze asi 3 ha s akropolí na severní a předhradím na jižní straně. Hlavní opevnění na severním obvodu akropole nad přirozenou strží vzniklo ve dvou fázích. Tvoří je mohutný obloukovitý val v délce asi 80 m, původně dřevohlinitá hradba s čelní kamennou plentou. Zbytky jejích spálených dřevěných konstrukcí se podařilo datovat radiokarbonovou metodou do 11. až 9. století př.n.l. Akropoli od předhradí odděluje terénní zlom spadající k jihu, zesílený valovým náspem. Výzkumem zde byla odkryta hrnčířská pec. Nalezená keramika se odlišuje od známé okolní produkce. Pozůstatky dalšího valového opevnění jsou patrné na jižní straně předhradí a pokud voda přehrady zaplavila polovinu předhradí, jak uvádí literatura, může se jednat o val vymezující ještě jedno předhradí blíže řeky. S tím může souviset ochrana důležitého brodu přes Vltavu. Opevnění vzniklo již v pozdní době bronzové, nálezy pocházejí i z pozdní doby halštatské až laténské. Ke strážním, útočištným a příležitostně sídlištním účelům bylo využito i ve střední době hradištní.


Podle Smejtek L., Dubský B.

VOLTÝŘOV – Žíkovec – hradiště

Ukázky nalezené keramiky z raného středověku.


V poloze Žíkovec přibližně 1,5 km jihozápadně od obce Voltýřov na úzké zalesněné ostrožně nad pravým břehem Vltavy (vodní nádrže Orlík) a údolím Voltýřovského potoka se nachází patrně dvojdílné hradiště o rozloze asi 3 ha s akropolí na severní a předhradím na jižní straně. Hlavní opevnění na severním obvodu akropole nad přirozenou strží vzniklo ve dvou fázích. Tvoří je mohutný obloukovitý val v délce asi 80 m, původně dřevohlinitá hradba s čelní kamennou plentou. Zbytky jejích spálených dřevěných konstrukcí se podařilo datovat radiokarbonovou metodou do 11. až 9. století př.n.l. Akropoli od předhradí odděluje terénní zlom spadající k jihu, zesílený valovým náspem. Výzkumem zde byla odkryta hrnčířská pec. Nalezená keramika se odlišuje od známé okolní produkce. Pozůstatky dalšího valového opevnění jsou patrné na jižní straně předhradí a pokud voda přehrady zaplavila polovinu předhradí, jak uvádí literatura, může se jednat o val vymezující ještě jedno předhradí blíže řeky. S tím může souviset ochrana důležitého brodu přes Vltavu. Opevnění vzniklo již v pozdní době bronzové, nálezy pocházejí i z pozdní doby halštatské až laténské. Ke strážním, útočištným a příležitostně sídlištním účelům bylo využito i ve střední době hradištní.


Podle Lutovský M.

ZAHOŘANY – ves

Bývalé středověké městečko, za třicetileté války z větší části zničené. Z této doby se dochoval jeden z nejstarších a největších roubených jihočeských domů čp. 26 se značně rozlehlou a vysokou obytnou světnicí. Možné pozůstatky po dymném otvoru nad okny světnice (jizby) ukazují na mimořádné stáří domu. V poslední době byla na něm obnovena dřevěná šindelová střecha neobvyklé podoby (modřínové šindele bez pera a drážky kladené jako tašky). Dům je památkově chráněný.

ZAHOŘANY – Koňský vrch

Na Koňském vrchu nad Zahořany se podle pověstí konaly koňské trhy. Naskýtá se ovšem podezření z využívání vrchu k pradávným kultovním účelům, neboť staří Slované prováděli věštecké rituály právě prostřednictvím posvátných koňů. Okolo roku 1770 zde byl zřízen morový hřbitov. Z roku 1941 pochází zeměměřická věž (nepřístupná) neobvyklého pětibokého půdorysu – chráněné území geodetického bodu. Více...

ZAHOŘANY – boží muka

Mohutná boží muka byla postavena na návrší nad Zahořany zřejmě roku 1626 jako památník ukončení moru. Opravena byla roku 1884, 1925 a v současnosti.

ZAHRÁDKA u Kostelce nad Vltavou – ves

Vesnická památková zóna s cenným souborem lidové architektury. Okolo nepravidelné návsi se dochovalo několik pozoruhodných zděných usedlostí s barokizujícími branami a štíty, svou výstavností odlišných od běžné místní stavební produkce. Především je to statek čp. 6 s obytným domem, jehož fasáda je bohatě členěna, stejně jako navazující ohradní zeď s bránou. Podobný charakter má též brána do dvora sousední usedlosti čp. 5 i brána nedaleké usedlosti čp. 8 na protější straně potoka. V obci se nachází i soubor cenných klasicistních domů (například čp. 22 a 23). Ze starších hospodářských staveb je zajímavá sýpka rámové a roubené konstrukce u chalupy čp. 11. Při cestě do Hrejkovic stojí v malebné symbióze s památnými lipami barokní kaplička se štukovými ozdobami. V nedávné minulosti vznikla na okrajích vsi nevhodná rekreační i nová obytná zástavba, jádro vesnice však dosud nebylo výrazněji narušeno a zaslouží si plnou ochranu.

ZAHRÁDKA u Kostelce nad Vltavou – kaplička a památné stromy

Dva památné stromy zvané Lípy v Zahrádce (lípa malolistá) se nalézají u malebné kapličky při staré silnici ze Zahrádky do Hrejkovic. Stáří stromů asi 290 let, výška 11 a 17 m, obvod kmenů 405 a 530 cm.

ZAHRÁDKA u Petrovic – zámek

Zámek Zahrádka Mladotova na kresbě z roku 1727.


Ves zahrádka s tvrzí se poprvé připomíná roku 1365. Roku 1497 patřila ke kovářovskému statku – vlastnil ji též Jan Hruška z Trkova (viz Kovářov). Původní gotická tvrz prý stávala na mírném návrší severně nad zámkem, ale nezůstaly po ní zřetelné žádné stopy. Není proto vyloučeno, že se nacházela na stejném místě jako pozdější zámek. Dnes již zbořená zámecká budova obsahovala ve hmotě zdiva relikty staršího objektu, využité ve vrcholně barokní stavbě. Nejstarší částí zámku bylo jednotraktové menší křídlo, kde sklepy a obvodové zdivo pocházely z počátku 17. století. Na začátku 18. století mělo již panské stavení dvoukřídlou dispozici, ve 20. letech 18. století pak bylo přestavěno Janem Erazimem Cukrem z Tamfeldu do podoby honosného zámku. Roku 1841 koupil Zahrádku Vojtěch Mladota ze Solopisk, po němž se místo dlouho nazývalo Zahrádka Mladotova. V 19. století došlo už jen k úpravám v zámeckém parku a na budovách hospodářského dvora. Dvoukřídlý patrový zámek kryla mansardová střecha. Jižní průčelí mělo v obou podlažích čtyři okenní osy, okna v patře zdobily střídavě segmentové a úhlové frontony. Na vrcholu střechy stála dřevěná jehlancovitá vížka. Stavba byla zajímavá nejen složitostí svého vývoje, ale rovněž architektonickým konceptem některých prvků, zejména schodiště a reprezentačních prostor patra. Autorem návrhu vrcholně barokní přestavby mohl být některý z méně známých následovníků Františka Maxmiliána Kaňky. Součástí zámku byl hospodářský dvůr a od roku 1896 lihovar. Zámek byl posledními majiteli, rodinou Langových, obýván až do roku 1948, kdy jim byl odcizen. Poté patřil státnímu statku, který uvedl celý areál do dezolátního stavu a roku 1991 navrátil restituentům téměř ruiny. V roce 2001 získal zámek s hospodářským dvorem nový majitel, který nejprve projevil snahu rozpadající se objekt zachránit. Později ale požádal o sejmutí památkové ochrany a o vydání povolení k demolici stavby. Ani jedné ze žádostí nebylo vyhověno. Přesto byl zámek v květnu 2007 zbořen. Po vyrovnání terénu z někdejšího zámku zůstává jen část sklepů v bývalém dvoře.

ZAHRÁDKA u Petrovic – zámek

Zahrádka na mapě stabilního katastru z roku 1839.


Ves zahrádka s tvrzí se poprvé připomíná roku 1365. Roku 1497 patřila ke kovářovskému statku – vlastnil ji též Jan Hruška z Trkova (viz Kovářov). Původní gotická tvrz prý stávala na mírném návrší severně nad zámkem, ale nezůstaly po ní zřetelné žádné stopy. Není proto vyloučeno, že se nacházela na stejném místě jako pozdější zámek. Dnes již zbořená zámecká budova obsahovala ve hmotě zdiva relikty staršího objektu, využité ve vrcholně barokní stavbě. Nejstarší částí zámku bylo jednotraktové menší křídlo, kde sklepy a obvodové zdivo pocházely z počátku 17. století. Na začátku 18. století mělo již panské stavení dvoukřídlou dispozici, ve 20. letech 18. století pak bylo přestavěno Janem Erazimem Cukrem z Tamfeldu do podoby honosného zámku. Roku 1841 koupil Zahrádku Vojtěch Mladota ze Solopisk, po němž se místo dlouho nazývalo Zahrádka Mladotova. V 19. století došlo už jen k úpravám v zámeckém parku a na budovách hospodářského dvora. Dvoukřídlý patrový zámek kryla mansardová střecha. Jižní průčelí mělo v obou podlažích čtyři okenní osy, okna v patře zdobily střídavě segmentové a úhlové frontony. Na vrcholu střechy stála dřevěná jehlancovitá vížka. Stavba byla zajímavá nejen složitostí svého vývoje, ale rovněž architektonickým konceptem některých prvků, zejména schodiště a reprezentačních prostor patra. Autorem návrhu vrcholně barokní přestavby mohl být některý z méně známých následovníků Františka Maxmiliána Kaňky. Součástí zámku byl hospodářský dvůr a od roku 1896 lihovar. Zámek byl posledními majiteli, rodinou Langových, obýván až do roku 1948, kdy jim byl odcizen. Poté patřil státnímu statku, který uvedl celý areál do dezolátního stavu a roku 1991 navrátil restituentům téměř ruiny. V roce 2001 získal zámek s hospodářským dvorem nový majitel, který nejprve projevil snahu rozpadající se objekt zachránit. Později ale požádal o sejmutí památkové ochrany a o vydání povolení k demolici stavby. Ani jedné ze žádostí nebylo vyhověno. Přesto byl zámek v květnu 2007 zbořen. Po vyrovnání terénu z někdejšího zámku zůstává jen část sklepů v bývalém dvoře.

ZAHRÁDKA u Petrovic – zámek

Zámek Zahrádka na počátku 20. století.


Ves zahrádka s tvrzí se poprvé připomíná roku 1365. Roku 1497 patřila ke kovářovskému statku – vlastnil ji též Jan Hruška z Trkova (viz Kovářov). Původní gotická tvrz prý stávala na mírném návrší severně nad zámkem, ale nezůstaly po ní zřetelné žádné stopy. Není proto vyloučeno, že se nacházela na stejném místě jako pozdější zámek. Dnes již zbořená zámecká budova obsahovala ve hmotě zdiva relikty staršího objektu, využité ve vrcholně barokní stavbě. Nejstarší částí zámku bylo jednotraktové menší křídlo, kde sklepy a obvodové zdivo pocházely z počátku 17. století. Na začátku 18. století mělo již panské stavení dvoukřídlou dispozici, ve 20. letech 18. století pak bylo přestavěno Janem Erazimem Cukrem z Tamfeldu do podoby honosného zámku. Roku 1841 koupil Zahrádku Vojtěch Mladota ze Solopisk, po němž se místo dlouho nazývalo Zahrádka Mladotova. V 19. století došlo už jen k úpravám v zámeckém parku a na budovách hospodářského dvora. Dvoukřídlý patrový zámek kryla mansardová střecha. Jižní průčelí mělo v obou podlažích čtyři okenní osy, okna v patře zdobily střídavě segmentové a úhlové frontony. Na vrcholu střechy stála dřevěná jehlancovitá vížka. Stavba byla zajímavá nejen složitostí svého vývoje, ale rovněž architektonickým konceptem některých prvků, zejména schodiště a reprezentačních prostor patra. Autorem návrhu vrcholně barokní přestavby mohl být některý z méně známých následovníků Františka Maxmiliána Kaňky. Součástí zámku byl hospodářský dvůr a od roku 1896 lihovar. Zámek byl posledními majiteli, rodinou Langových, obýván až do roku 1948, kdy jim byl odcizen. Poté patřil státnímu statku, který uvedl celý areál do dezolátního stavu a roku 1991 navrátil restituentům téměř ruiny. V roce 2001 získal zámek s hospodářským dvorem nový majitel, který nejprve projevil snahu rozpadající se objekt zachránit. Později ale požádal o sejmutí památkové ochrany a o vydání povolení k demolici stavby. Ani jedné ze žádostí nebylo vyhověno. Přesto byl zámek v květnu 2007 zbořen. Po vyrovnání terénu z někdejšího zámku zůstává jen část sklepů v bývalém dvoře.

ZAHRÁDKA u Petrovic – zámek

Zchátralý zámek Zahrádka.


Ves zahrádka s tvrzí se poprvé připomíná roku 1365. Roku 1497 patřila ke kovářovskému statku – vlastnil ji též Jan Hruška z Trkova (viz Kovářov). Původní gotická tvrz prý stávala na mírném návrší severně nad zámkem, ale nezůstaly po ní zřetelné žádné stopy. Není proto vyloučeno, že se nacházela na stejném místě jako pozdější zámek. Dnes již zbořená zámecká budova obsahovala ve hmotě zdiva relikty staršího objektu, využité ve vrcholně barokní stavbě. Nejstarší částí zámku bylo jednotraktové menší křídlo, kde sklepy a obvodové zdivo pocházely z počátku 17. století. Na začátku 18. století mělo již panské stavení dvoukřídlou dispozici, ve 20. letech 18. století pak bylo přestavěno Janem Erazimem Cukrem z Tamfeldu do podoby honosného zámku. Roku 1841 koupil Zahrádku Vojtěch Mladota ze Solopisk, po němž se místo dlouho nazývalo Zahrádka Mladotova. V 19. století došlo už jen k úpravám v zámeckém parku a na budovách hospodářského dvora. Dvoukřídlý patrový zámek kryla mansardová střecha. Jižní průčelí mělo v obou podlažích čtyři okenní osy, okna v patře zdobily střídavě segmentové a úhlové frontony. Na vrcholu střechy stála dřevěná jehlancovitá vížka. Stavba byla zajímavá nejen složitostí svého vývoje, ale rovněž architektonickým konceptem některých prvků, zejména schodiště a reprezentačních prostor patra. Autorem návrhu vrcholně barokní přestavby mohl být některý z méně známých následovníků Františka Maxmiliána Kaňky. Součástí zámku byl hospodářský dvůr a od roku 1896 lihovar. Zámek byl posledními majiteli, rodinou Langových, obýván až do roku 1948, kdy jim byl odcizen. Poté patřil státnímu statku, který uvedl celý areál do dezolátního stavu a roku 1991 navrátil restituentům téměř ruiny. V roce 2001 získal zámek s hospodářským dvorem nový majitel, který nejprve projevil snahu rozpadající se objekt zachránit. Později ale požádal o sejmutí památkové ochrany a o vydání povolení k demolici stavby. Ani jedné ze žádostí nebylo vyhověno. Přesto byl zámek v květnu 2007 zbořen. Po vyrovnání terénu z někdejšího zámku zůstává jen část sklepů v bývalém dvoře.

ZAHRÁDKA u Petrovic – zámek

Zchátralý zámek Zahrádka nedlouho před zbořením.


Ves zahrádka s tvrzí se poprvé připomíná roku 1365. Roku 1497 patřila ke kovářovskému statku – vlastnil ji též Jan Hruška z Trkova (viz Kovářov). Původní gotická tvrz prý stávala na mírném návrší severně nad zámkem, ale nezůstaly po ní zřetelné žádné stopy. Není proto vyloučeno, že se nacházela na stejném místě jako pozdější zámek. Dnes již zbořená zámecká budova obsahovala ve hmotě zdiva relikty staršího objektu, využité ve vrcholně barokní stavbě. Nejstarší částí zámku bylo jednotraktové menší křídlo, kde sklepy a obvodové zdivo pocházely z počátku 17. století. Na začátku 18. století mělo již panské stavení dvoukřídlou dispozici, ve 20. letech 18. století pak bylo přestavěno Janem Erazimem Cukrem z Tamfeldu do podoby honosného zámku. Roku 1841 koupil Zahrádku Vojtěch Mladota ze Solopisk, po němž se místo dlouho nazývalo Zahrádka Mladotova. V 19. století došlo už jen k úpravám v zámeckém parku a na budovách hospodářského dvora. Dvoukřídlý patrový zámek kryla mansardová střecha. Jižní průčelí mělo v obou podlažích čtyři okenní osy, okna v patře zdobily střídavě segmentové a úhlové frontony. Na vrcholu střechy stála dřevěná jehlancovitá vížka. Stavba byla zajímavá nejen složitostí svého vývoje, ale rovněž architektonickým konceptem některých prvků, zejména schodiště a reprezentačních prostor patra. Autorem návrhu vrcholně barokní přestavby mohl být některý z méně známých následovníků Františka Maxmiliána Kaňky. Součástí zámku byl hospodářský dvůr a od roku 1896 lihovar. Zámek byl posledními majiteli, rodinou Langových, obýván až do roku 1948, kdy jim byl odcizen. Poté patřil státnímu statku, který uvedl celý areál do dezolátního stavu a roku 1991 navrátil restituentům téměř ruiny. V roce 2001 získal zámek s hospodářským dvorem nový majitel, který nejprve projevil snahu rozpadající se objekt zachránit. Později ale požádal o sejmutí památkové ochrany a o vydání povolení k demolici stavby. Ani jedné ze žádostí nebylo vyhověno. Přesto byl zámek v květnu 2007 zbořen. Po vyrovnání terénu z někdejšího zámku zůstává jen část sklepů v bývalém dvoře.

ZAHRÁDKA u Petrovic – zámek

Zbytek dvora Zahrádka v současnosti.


Ves zahrádka s tvrzí se poprvé připomíná roku 1365. Roku 1497 patřila ke kovářovskému statku – vlastnil ji též Jan Hruška z Trkova (viz Kovářov). Původní gotická tvrz prý stávala na mírném návrší severně nad zámkem, ale nezůstaly po ní zřetelné žádné stopy. Není proto vyloučeno, že se nacházela na stejném místě jako pozdější zámek. Dnes již zbořená zámecká budova obsahovala ve hmotě zdiva relikty staršího objektu, využité ve vrcholně barokní stavbě. Nejstarší částí zámku bylo jednotraktové menší křídlo, kde sklepy a obvodové zdivo pocházely z počátku 17. století. Na začátku 18. století mělo již panské stavení dvoukřídlou dispozici, ve 20. letech 18. století pak bylo přestavěno Janem Erazimem Cukrem z Tamfeldu do podoby honosného zámku. Roku 1841 koupil Zahrádku Vojtěch Mladota ze Solopisk, po němž se místo dlouho nazývalo Zahrádka Mladotova. V 19. století došlo už jen k úpravám v zámeckém parku a na budovách hospodářského dvora. Dvoukřídlý patrový zámek kryla mansardová střecha. Jižní průčelí mělo v obou podlažích čtyři okenní osy, okna v patře zdobily střídavě segmentové a úhlové frontony. Na vrcholu střechy stála dřevěná jehlancovitá vížka. Stavba byla zajímavá nejen složitostí svého vývoje, ale rovněž architektonickým konceptem některých prvků, zejména schodiště a reprezentačních prostor patra. Autorem návrhu vrcholně barokní přestavby mohl být některý z méně známých následovníků Františka Maxmiliána Kaňky. Součástí zámku byl hospodářský dvůr a od roku 1896 lihovar. Zámek byl posledními majiteli, rodinou Langových, obýván až do roku 1948, kdy jim byl odcizen. Poté patřil státnímu statku, který uvedl celý areál do dezolátního stavu a roku 1991 navrátil restituentům téměř ruiny. V roce 2001 získal zámek s hospodářským dvorem nový majitel, který nejprve projevil snahu rozpadající se objekt zachránit. Později ale požádal o sejmutí památkové ochrany a o vydání povolení k demolici stavby. Ani jedné ze žádostí nebylo vyhověno. Přesto byl zámek v květnu 2007 zbořen. Po vyrovnání terénu z někdejšího zámku zůstává jen část sklepů v bývalém dvoře.

ZLUČÍN – Friedrichsdorf – Bedřichov

Poprvé se existence tohoto sídla zmiňuje roku 1319 ve spojení s Hrdoněm ze Zlučína (Hyrdon de Zluczyna), který zřejmě obýval malý středověký dvorec. Ten mohl stát na výrazném návrší (v místě dnešního domu čp. 36 jihovýchodně od kapličky), kde byl kolem roku 1625 zřízen poplužní dvůr v držení Eggenberků. Roku 1719 jej získali Schwarzenbergové. Roku 1786 se jméno Zlucžin vyskytuje v Schallerově popisu panství Orlík. Na mapě z let 1764–1783 je ještě zakreslen pouze uzavřený objekt hospodářského dvora, zatímco roku 1830 je na katastrální mapě již zobrazena pravidelná řada 14 domů uspořádaných jednostranně kolmo k podélně probíhající komunikaci. Zajímavá půdorysná skladba je výsledkem nového klasicistního vysazení. V popisu panství z roku 1840 se uvádí, že opodál Radvánova leží, na základech emfyteuticky (nájemně) drženého poplužního (panského) dvora Zlučín, na jehož dominikální (panské) půdě byla založena, osada pojmenovaná Bedřichov (Friedrichsdorf). Bedřich Jan Josef Celestin Schwarzenberg neboli Fridrich Johan Joseph (1809–1885) byl katolický kněz, arcibiskup v Salzburgu a od roku 1850 v Praze.

ZLUČÍN – Friedrichsdorf – Bedřichov

Zlučín na mapě stabilního katastru z roku 1830.


Poprvé se existence tohoto sídla zmiňuje roku 1319 ve spojení s Hrdoněm ze Zlučína (Hyrdon de Zluczyna), který zřejmě obýval malý středověký dvorec. Ten mohl stát na výrazném návrší (v místě dnešního domu čp. 36 jihovýchodně od kapličky), kde byl kolem roku 1625 zřízen poplužní dvůr v držení Eggenberků. Roku 1719 jej získali Schwarzenbergové. Roku 1786 se jméno Zlucžin vyskytuje v Schallerově popisu panství Orlík. Na mapě z let 1764–1783 je ještě zakreslen pouze uzavřený objekt hospodářského dvora, zatímco roku 1830 je na katastrální mapě již zobrazena pravidelná řada 14 domů uspořádaných jednostranně kolmo k podélně probíhající komunikaci. Zajímavá půdorysná skladba je výsledkem nového klasicistního vysazení. V popisu panství z roku 1840 se uvádí, že opodál Radvánova leží, na základech emfyteuticky (nájemně) drženého poplužního (panského) dvora Zlučín, na jehož dominikální (panské) půdě byla založena, osada pojmenovaná Bedřichov (Friedrichsdorf). Bedřich Jan Josef Celestin Schwarzenberg neboli Fridrich Johan Joseph (1809–1885) byl katolický kněz, arcibiskup v Salzburgu a od roku 1850 v Praze.

ZLUČÍN – Friedrichsdorf – Bedřichov

Zlučín na mapě z roku 1805.


Poprvé se existence tohoto sídla zmiňuje roku 1319 ve spojení s Hrdoněm ze Zlučína (Hyrdon de Zluczyna), který zřejmě obýval malý středověký dvorec. Ten mohl stát na výrazném návrší (v místě dnešního domu čp. 36 jihovýchodně od kapličky), kde byl kolem roku 1625 zřízen poplužní dvůr v držení Eggenberků. Roku 1719 jej získali Schwarzenbergové. Roku 1786 se jméno Zlucžin vyskytuje v Schallerově popisu panství Orlík. Na mapě z let 1764–1783 je ještě zakreslen pouze uzavřený objekt hospodářského dvora, zatímco roku 1830 je na katastrální mapě již zobrazena pravidelná řada 14 domů uspořádaných jednostranně kolmo k podélně probíhající komunikaci. Zajímavá půdorysná skladba je výsledkem nového klasicistního vysazení. V popisu panství z roku 1840 se uvádí, že opodál Radvánova leží, na základech emfyteuticky (nájemně) drženého poplužního (panského) dvora Zlučín, na jehož dominikální (panské) půdě byla založena, osada pojmenovaná Bedřichov (Friedrichsdorf). Bedřich Jan Josef Celestin Schwarzenberg neboli Fridrich Johan Joseph (1809–1885) byl katolický kněz, arcibiskup v Salzburgu a od roku 1850 v Praze.

ZLUČÍN – Friedrichsdorf – Bedřichov

Zlučín, detail dvora na mapě z roku 1785.


Poprvé se existence tohoto sídla zmiňuje roku 1319 ve spojení s Hrdoněm ze Zlučína (Hyrdon de Zluczyna), který zřejmě obýval malý středověký dvorec. Ten mohl stát na výrazném návrší (v místě dnešního domu čp. 36 jihovýchodně od kapličky), kde byl kolem roku 1625 zřízen poplužní dvůr v držení Eggenberků. Roku 1719 jej získali Schwarzenbergové. Roku 1786 se jméno Zlucžin vyskytuje v Schallerově popisu panství Orlík. Na mapě z let 1764–1783 je ještě zakreslen pouze uzavřený objekt hospodářského dvora, zatímco roku 1830 je na katastrální mapě již zobrazena pravidelná řada 14 domů uspořádaných jednostranně kolmo k podélně probíhající komunikaci. Zajímavá půdorysná skladba je výsledkem nového klasicistního vysazení. V popisu panství z roku 1840 se uvádí, že opodál Radvánova leží, na základech emfyteuticky (nájemně) drženého poplužního (panského) dvora Zlučín, na jehož dominikální (panské) půdě byla založena, osada pojmenovaná Bedřichov (Friedrichsdorf). Bedřich Jan Josef Celestin Schwarzenberg neboli Fridrich Johan Joseph (1809–1885) byl katolický kněz, arcibiskup v Salzburgu a od roku 1850 v Praze.

ZLUČÍN – Friedrichsdorf – Bedřichov

Zlučín, nerealizovaný návrh na mapě z roku 1802.


Poprvé se existence tohoto sídla zmiňuje roku 1319 ve spojení s Hrdoněm ze Zlučína (Hyrdon de Zluczyna), který zřejmě obýval malý středověký dvorec. Ten mohl stát na výrazném návrší (v místě dnešního domu čp. 36 jihovýchodně od kapličky), kde byl kolem roku 1625 zřízen poplužní dvůr v držení Eggenberků. Roku 1719 jej získali Schwarzenbergové. Roku 1786 se jméno Zlucžin vyskytuje v Schallerově popisu panství Orlík. Na mapě z let 1764–1783 je ještě zakreslen pouze uzavřený objekt hospodářského dvora, zatímco roku 1830 je na katastrální mapě již zobrazena pravidelná řada 14 domů uspořádaných jednostranně kolmo k podélně probíhající komunikaci. Zajímavá půdorysná skladba je výsledkem nového klasicistního vysazení. V popisu panství z roku 1840 se uvádí, že opodál Radvánova leží, na základech emfyteuticky (nájemně) drženého poplužního (panského) dvora Zlučín, na jehož dominikální (panské) půdě byla založena, osada pojmenovaná Bedřichov (Friedrichsdorf). Bedřich Jan Josef Celestin Schwarzenberg neboli Fridrich Johan Joseph (1809–1885) byl katolický kněz, arcibiskup v Salzburgu a od roku 1850 v Praze.

ZLUČÍN – Friedrichsdorf – Bedřichov

Bývalý dvůr Zlučín.


Poprvé se existence tohoto sídla zmiňuje roku 1319 ve spojení s Hrdoněm ze Zlučína (Hyrdon de Zluczyna), který zřejmě obýval malý středověký dvorec. Ten mohl stát na výrazném návrší (v místě dnešního domu čp. 36 jihovýchodně od kapličky), kde byl kolem roku 1625 zřízen poplužní dvůr v držení Eggenberků. Roku 1719 jej získali Schwarzenbergové. Roku 1786 se jméno Zlucžin vyskytuje v Schallerově popisu panství Orlík. Na mapě z let 1764–1783 je ještě zakreslen pouze uzavřený objekt hospodářského dvora, zatímco roku 1830 je na katastrální mapě již zobrazena pravidelná řada 14 domů uspořádaných jednostranně kolmo k podélně probíhající komunikaci. Zajímavá půdorysná skladba je výsledkem nového klasicistního vysazení. V popisu panství z roku 1840 se uvádí, že opodál Radvánova leží, na základech emfyteuticky (nájemně) drženého poplužního (panského) dvora Zlučín, na jehož dominikální (panské) půdě byla založena, osada pojmenovaná Bedřichov (Friedrichsdorf). Bedřich Jan Josef Celestin Schwarzenberg neboli Fridrich Johan Joseph (1809–1885) byl katolický kněz, arcibiskup v Salzburgu a od roku 1850 v Praze.

ZLUČÍN – Friedrichsdorf – Bedřichov

Bývalý dvůr Zlučín.


Poprvé se existence tohoto sídla zmiňuje roku 1319 ve spojení s Hrdoněm ze Zlučína (Hyrdon de Zluczyna), který zřejmě obýval malý středověký dvorec. Ten mohl stát na výrazném návrší (v místě dnešního domu čp. 36 jihovýchodně od kapličky), kde byl kolem roku 1625 zřízen poplužní dvůr v držení Eggenberků. Roku 1719 jej získali Schwarzenbergové. Roku 1786 se jméno Zlucžin vyskytuje v Schallerově popisu panství Orlík. Na mapě z let 1764–1783 je ještě zakreslen pouze uzavřený objekt hospodářského dvora, zatímco roku 1830 je na katastrální mapě již zobrazena pravidelná řada 14 domů uspořádaných jednostranně kolmo k podélně probíhající komunikaci. Zajímavá půdorysná skladba je výsledkem nového klasicistního vysazení. V popisu panství z roku 1840 se uvádí, že opodál Radvánova leží, na základech emfyteuticky (nájemně) drženého poplužního (panského) dvora Zlučín, na jehož dominikální (panské) půdě byla založena, osada pojmenovaná Bedřichov (Friedrichsdorf). Bedřich Jan Josef Celestin Schwarzenberg neboli Fridrich Johan Joseph (1809–1885) byl katolický kněz, arcibiskup v Salzburgu a od roku 1850 v Praze.

ŽEBRÁKOV – ves

Obec s významným souborem lidové architektury. Roku 1995 byla vyhlášena vesnickou památkovou zónou. K nejcennějším patří usedlost čp. 1 se zděným domem vystavěným v polovině 19. století na místě starší roubené chalupy z roku 1798. V sousední usedlosti čp. 2 se uchovala pozoruhodná pilířová kolna se sýpkou v podstřeší, která má ve štítu pavláčku spojenou s původním domem (dnes novostavbou) dřevěným mostkem s vyřezávaným zábradlím. Drobná roubená chalupa čp. 12 z přelomu 18. a 19. století je vybavena sedlovým vstupním portálem. I přes dílčí modernizace si ves uchovala nenarušenou podobu drobného vesnického sídla oblasti středního Povltaví. Památný strom Žebrákovská lípa (lípa malolistá) roste na okraji zahrady u domu čp. 8 v jihovýchodní části Žebrákova. Stáří stromu asi 400 let, výška 18 m, obvod kmene 590 cm.

ŽEBRÁKOV – ves

Obec s významným souborem lidové architektury. Roku 1995 byla vyhlášena vesnickou památkovou zónou. K nejcennějším patří usedlost čp. 1 se zděným domem vystavěným v polovině 19. století na místě starší roubené chalupy z roku 1798. V sousední usedlosti čp. 2 se uchovala pozoruhodná pilířová kolna se sýpkou v podstřeší, která má ve štítu pavláčku spojenou s původním domem (dnes novostavbou) dřevěným mostkem s vyřezávaným zábradlím. Drobná roubená chalupa čp. 12 z přelomu 18. a 19. století je vybavena sedlovým vstupním portálem. I přes dílčí modernizace si ves uchovala nenarušenou podobu drobného vesnického sídla oblasti středního Povltaví. Památný strom Žebrákovská lípa (lípa malolistá) roste na okraji zahrady u domu čp. 8 v jihovýchodní části Žebrákova. Stáří stromu asi 400 let, výška 18 m, obvod kmene 590 cm.

ŽEMLIČKOVA LHOTA – Husova (Čertova) kazatelna

Přírodní památka vyhlášená roku 1977 tvořená působivým souborem mohutných granodioritových balvanů označovaným jako kamenné stádo, s dominantním tzv. nepravým viklanem, k němuž se vztahuje pověst o kázání Jana Husa, který roku 1413 pobýval na nedalekém hradu Zvěřinci, a úvahy o možné kultovní funkci v pravěkém a raně středověkém období. Vznik zdejších balvanů je spojen s procesy selektivního zvětrávání a odnosu hornin kolem odolnějších granodioritových jader. Na povrchu některých balvanů jsou vyvinuty typické skalní mísy – oválné nebo kruhové prohlubně.

ŽEMLIČKOVA LHOTA – Husova (Čertova) kazatelna

Přírodní památka vyhlášená roku 1977 tvořená působivým souborem mohutných granodioritových balvanů označovaným jako kamenné stádo, s dominantním tzv. nepravým viklanem, k němuž se vztahuje pověst o kázání Jana Husa, který roku 1413 pobýval na nedalekém hradu Zvěřinci, a úvahy o možné kultovní funkci v pravěkém a raně středověkém období. Vznik zdejších balvanů je spojen s procesy selektivního zvětrávání a odnosu hornin kolem odolnějších granodioritových jader. Na povrchu některých balvanů jsou vyvinuty typické skalní mísy – oválné nebo kruhové prohlubně.

VODNÍ MLÝNY v okolí

Krajícův mlýn.


Peštův, Krajícův a Pekárkův mlýn pocházejí již z pozdního středověku. Peštův mlýn v severním sousedství Zeměráje (dříve též zvaný Kožkovský, původně poddanský mlýn Trochovský) je poprvé zmíněn již před rokem 1604. Dochovaly se z něj pozůstatky vodního kola a tzv. lednice, v níž se kolo otáčelo. K rekreaci adaptovaný, pěkně opravený zděný vodní mlýn Krajícův s obnoveným funkčním vodním kolem se nachází severozápadně od Kovářova. Naopak bývalý Pekárkův mlýn jižně od Zeměráje chátrá bez užitku ve veřejnosti nepřístupné stejnojmenné daňčí oboře.

VODNÍ MLÝNY v okolí

Krajícův mlýn.


Peštův, Krajícův a Pekárkův mlýn pocházejí již z pozdního středověku. Peštův mlýn v severním sousedství Zeměráje (dříve též zvaný Kožkovský, původně poddanský mlýn Trochovský) je poprvé zmíněn již před rokem 1604. Dochovaly se z něj pozůstatky vodního kola a tzv. lednice, v níž se kolo otáčelo. K rekreaci adaptovaný, pěkně opravený zděný vodní mlýn Krajícův s obnoveným funkčním vodním kolem se nachází severozápadně od Kovářova. Naopak bývalý Pekárkův mlýn jižně od Zeměráje chátrá bez užitku ve veřejnosti nepřístupné stejnojmenné daňčí oboře.

VODNÍ MLÝNY v okolí

Peštův mlýn.


Peštův, Krajícův a Pekárkův mlýn pocházejí již z pozdního středověku. Peštův mlýn v severním sousedství Zeměráje (dříve též zvaný Kožkovský, původně poddanský mlýn Trochovský) je poprvé zmíněn již před rokem 1604. Dochovaly se z něj pozůstatky vodního kola a tzv. lednice, v níž se kolo otáčelo. K rekreaci adaptovaný, pěkně opravený zděný vodní mlýn Krajícův s obnoveným funkčním vodním kolem se nachází severozápadně od Kovářova. Naopak bývalý Pekárkův mlýn jižně od Zeměráje chátrá bez užitku ve veřejnosti nepřístupné stejnojmenné daňčí oboře.