„Slované čeští oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, toliko v širém prostoru přebývali, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce. Kníže Václav v službách Božích horlivý byl, a poněvadž pověrečné obřady pohanské nebyly ještě z kořene vymýceny a přemnoho mužů obětovalo ohavné žertvy démonům, a jídlem a nápojem z nich se poskvrňovali, on nikdy s nimi nedržel spolku a chrámy pohanské se zemí srovnal.“
Kristiánova legenda, 10. století
„Kníže Břetislav II., při počátku svého knížectví, roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, dal pokácet a spálit háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu Božím.“
Kosmova Kronika česká k roku 1092
Nejstarší záměrně budované svatyně slovanského kultu (zvané trebiště, svjatiliště, žertviště) měly většinou kruhový tvar a nacházely se buď na návrších nebo na mysech obtékaných vodami řek či jezer. Bývaly i součástí hradišť – opevněných mocenských a politických center období raného středověku. Sestávaly z několika částí – ochranného vymezení od vnějšího světa (symbolickým způsobem nebo pevným ohrazením plotem, ohradou, příkopem a hradbou), vztyčených idolů (zpodobení bohů ze dřeva, kamene i kovu, slovansky „kap“ nebo „modla“), ohnišť s „věčným“ ohněm a obětních ploch, kamenů či jam.
Kultovními místy byly též posvátné háje (zvané svatobory nebo boželesí), vydělená místa obvykle v lesích, určená k přebývání mrtvých předků, k uctívání stromů (zejména dubů) a lesních bytostí. Platilo v nich právo azylu, probíhaly zde soudy. Po nástupu křesťanství se v takových okrscích často zakládaly kostely a kláštery, čímž posvátnost místa přetrvávala, avšak s novým zdůvodněním.
Nejznámější archeologicky zjištěné doklady pohanského kultu (svatyň a idolů) u nás jsou v Břeclavi – Pohansku, Hradsku u Mšena, Chotěbuzi – Podoboře, Klášťově, Kouřimi, Mikulčicích, Olomouci, Pražském hradě, Řípu, Uherském Hradišti – Sadech, Žatci a jinde.
Staří Slované, stejně tak jako jiné zemědělské společnosti, jejichž přežití přímo souviselo s přírodními cykly a výkyvy počasí, vyznávali původně své vlastní etnické náboženství. Duchovní systém byl přirozenou neoddělitelnou součástí světa, který by bez něj nemohl fungovat. Podle něj živoucí duši mají nejen lidé, ale celý vesmír je přeplněn nejrůznějšími bytostmi zosobňujícími přírodní jevy, stejně tak jako dušemi předků, které stále dohlížejí na své potomky. Příroda nebyla mrtvou hmotou, se kterou je možné libovolně nakládat, ale živoucím organismem, který je možné si naklonit nebo také rozhněvat, v každém případě je třeba ho ctít. Mnohá místa v krajině (nápadné stromy, kameny, kopce, vodní prameny), v blízkém okolí lidských sídel i uvnitř opevněných hradišť, byla posvátná, zasvěcená některému z dávných pohanských bohů. Patřili k nim například mocný hromovládce Perun, dárce světla Svarog, matka úrodné země Mokoš či ochránce stád Veles.
Lidé děkovali bohům za přízeň, skládali jim oběti a žádali je o pomoc v nadcházejícím období, o požehnání pro své potomstvo, osivo a domácí zvířata. Modlitba k bohům byla důležitá proto, aby znovu pro další rok obnovili či stvořili svět a ten díky tomu existoval po další období. Aby bohové mohli tvořit, bylo třeba doplnit jejich síly patřičnou obětí, neboť nelze tvořit z ničeho. Oběť je nejen dar lidí bohům, vyjadřující oddanost a ochotu, ale i jistý druh spolupodílení se na stvoření světa. Dávala člověku možnost přispět k tvůrčímu dílu bohů a mít na něm podíl.
Během 9. století u nás začínal vleklý boj křesťanské církve, která se snažila přírodní smýšlení, silné zejména u venkovských obyvatel, podřídit své liturgii. Dovezené učení Kristovo bylo dlouho zatvrzele odmítáno, protože nevycházelo z poznání a potřeb prostých lidí. Obřady starého, lidské přirozenosti blízkého náboženství, nemohly být bezezbytku utlumeny nezvyklými a poměrně přísnými křesťanskými způsoby. Církev byla nakonec donucena uzavřít s pohanstvím příměří. Některé bujné zvyky se jí podařilo potlačit, jiné převzala do svých obřadů a svátků a podsunula jim nový význam. Původní mytologický základ však dodnes zůstal zřetelný, i když v pozměněné a často nepochopené podobě.