Přijďte si vyzkoušet, jaké úsilí museli vynaložit naši předkové pro získání orné půdy. Rolníci se potýkali s mnoha problémy při přeměně divoké krajiny na zemědělsky využívané plochy. Kromě pralesních porostů byla navíc zdejší pahorkatina typická výskytem značně kamenitých těžkých půd, které nejsou ideální pro zakládání polí. Ještě v berní rule z roku 1677 se o Kovářovu píše, že „půda při té vsi jest neúrodná, písčitá, skalnatá, pro skály ani vorati nemohou“. V dávných dobách se takovéto krajiny využívaly spíše k pastevectví, přesto ale bylo nutné některé plochy zúrodnit i pro pěstování plodin. Od těch dob zemědělcům přibylo k jejich nelehkému údělu i nekonečné odstraňování kamení z polí, aby je bylo vůbec možné orat nebo kosit a předcházet poškození cenného nářadí i ztrátě času.
Polním pracím často překážely obrovské žulové balvany pocházející až z prvohor, vznikající po miliony let zvětráváním a odnosem okolní měkčí horniny. Některé kameny bylo možné pracně kamenicky rozlámat (a použít na stavby nebo s nimi vyznačit polní meze), u jiných nezbývalo nic jiného, než se je pokusit vykopat a odtáhnout. Dnes nepředstavitelnou práci lidé tehdy prováděli jen ručně s primitivními pomůckami, nejvýše za pomoci koňských či volských potahů.
Jedním z jednoduchých zařízení byl dřevěný smyk vyrobený z rozvětveného kmene stromu ve tvaru písmene Y (tzv. rozkrok), později vylepšený do podoby saní s dvěma kluznicemi, zapřažených za tažná zvířata. Na sáně se kameny navalily za pomoci různých páčidel. Sáně se daly smýkat přímo po zemi nebo byly podkládány dřevěnou kulatinou, po níž jely snadněji.